Podzim. Sedim u krbu, u nohou mi leži muj stary pes. Za oknem všechny stomy se už vzdali svých zlutých a červených listu, a ustlali zem překrasným kobercem. Toto roční období má svoji zvlaštnost - umí vyvolavat vzpominky. Pamatuji si jak jsem byl jestě malý kluk a táta mě bral s sebou na ryby. Vždy jsem byl do toho zapalený. Za prvý zbožňoval jsem trávit čas s otcem, protože to vždy bylo pro mě dobrodružstvi, a jako každy malý kluk jsem toužil po dobrodružsti ve dne v noci. A za druhý miloval jsem ryby, a mama mě vždy učila že když neco chci neco pro to musím udelat, nejdriv jsem tomu moc nerozuměl, pokazdý kdzž jsem řekl že chci rybu, prostě jsem jí mel na stole. A proto mě otec vzal s sebou abych věděl, jak se ta ryba dostane na muj talíř. Byli mi 4 a cítil jsem se strašně duležite když jsem za otcem nesl návnady a všelijaké věci potřebne k lovu. Žili jsme u moře, a tak bylo dost důležite aby voda byla klidna, to ráno jsme měli štěsti. Slunce pomalu vychazelo a moře odraželo růžové nebe. Mám pocit že jsem si zapamatoval uplně všchno z toho rána, jak rackové sedeli na břehu može se zavřenýma očí a jako by čekali až slunce uple se vynoři z vody a ohřeje jejích chlupate těla. Několik starých rybařu se taky chystali rybařit, mezi nima jsem našel jednoho mladého rybáře, který se už chystal vyplut, k němu běžela mlada holka a volala jeho jmeno, v ruce mela malý baliček, rybář se otočil a běžel k ní taky, obejmul ji a vzal baliček. V balíčku pro něj děvče připravilo svačinu, kterou zapomenul doma. Ja jsem si vzpomel co všechno mama zabalila nam a vypadalo to ze jdeme pryč alespon na týden, ne na den. Naložili jsme všechno na loď a je to tady, jenom ja, otec a moře. V dalce jsem vídel jak se malě ryby splouchali na povrchu. Táta měl dobrou náladu, a to znamelano že má dobrý pocit z blížíciho rybaření. Byli jsme už tak daleko že břeh za nami se obratil v neco malýno a težce zřetelnýho, tady jsme se zastavili. Táta mi dal mojí malou udici a sam si vzal svoji a začali jsme. Byl to pro mě velice významný okamžik, citíl sjem se jako despelý , kdýž mě otec vzal s sebou na ryby, znamenalo to že jsem už dost velký. Po patnactí minutach tícha a nehýbnosti mě to začalo nudit, a myslel jsem si že zas až takova sranda jak sjem si mýslel to není, jenže vratít jsem se ted nemohl. Jenže najednou moje udice se začala hýbat a za okamžik unikla mi z rukou a zmizela pod vodou. Všechno se stalo tak rychle že jsem ani nepochopil co se děje. Otec zbystřil, koukal do vody a povidal mi že jsem skoro chytil krasnou rybu, kouknul jsem do vody a videl jsem cosi co je skoro větši než ja. Není divu že jsem to neudržel, pomyslel jsem si. Po chvili ale co sežrala moji návnadu (a možna že i udici) chytila se na udici otce, prudce zatahl a vhodil ji do náši lodě. Lekl jsem se, protože ta obrovska ryba sebou hazela sem a tam, dokud otec ji ne chytil. Podivej, řekl, bez tebe bych tu potvoru nechytil! Ten den jsem si vychutlal rybu jako nikdy před tim. http://www.g.sk