(pokračovanie rozhovoru s vydavateľkou Slávkou Kopeckou)
Přemýšlela jsi o tom, odkud se odvinul tvůj feminismus?
V mém dětství a v naší rodině je asi zdroj mého feminismu. Už skladba rodiny - tři muži a dvě ženy, táta na baterky a jeden brácha trvale nemocnej. My dvě s mámou držely rodinu. Musely jsme zvládnout všechny práce. Ve mně uzrál pocit, že muži jsou vlastně k ničemu, protože ženský musej všechno vydržet a všechno udělat. Nebylo to správný, bylo to posunutý vidění světa, ale zrálo přes zkušenost, kterou jsem žila. Zároveň jsem ale toužila po mužích, vychována v omylu, že jsou nadřazení ženám.
Myslíš, že nedostatek sebevědomí tvého a tvých vrstevnic byl dán dobou?
Na rozdíl od západní společnosti jsme byly teoreticky rovnoprávné svou pracovní povinností, ale prakticky zotročené nadměrnou zátěží. Byla tu i faktická solidarita s muži, která vyplývala z existence společného nepřítele. Myšlenky feminismu nebo skutečné rovnoprávnosti sem ze Západu nedolehly, naopak české ženy se chlubily tím, co všechno zvládnou, že nejsou žádný padavky. Česká ideologie podporovaná muži zněla: chodit do zaměstnání, sloužit manželovi, sloužit dětem, držet hubu a krok. Časem jsem přišla na to, že chlap není cosi úžasnýho, co stojí nade mnou, ale že je slabej a závislej - na ženě a na práci, že je křehkej fyzicky i psychicky. Čím větší a nepravděpodobnější byla iluze, tím hlubší bylo zklamání. A ocitla jsem se v druhém extrému, kterej byl zase špatnej. Od iluze přes deziluzi vidím teď, doufám, svět mužů a žen oproštěný od zranění. Poté, co žena odvede svou mateřskou úlohu, možná taky přestane být bezhlavě zamilovaná, najednou ostře vidí všechny slabosti pánů světa. Kolem své čtyřicítky jsem se tímhle tématem začala zabývat a natočila příběhy žen v několika filmech. V jedné knize jsem se dočetla, že každá žena by měla mít přítelkyni, se kterou si může sdělovat svá trápení a nejistoty. Zjistila jsem, že to není rozmar, ale potřeba daná mužskou nepřístupností, neochotou komunikovat se ženou, ale i postavením ženy, ktoré vůbec neodpovídá její skutečné hodnotě. Patriarchát není jenom tradice, ale jsou to předsudky v nás. Žena nebyla nikdy rovnoprávná, byla zahnaná do domácnosti, o její svobodě, kterou měl a má muž, nemůže být ani řeč. To trvá dodnes. Takže setkání s mými přítelkyněmi Zuzanou a Ilonou bylo pro mě impulsem. Začala jsem se emancipovat žensky i lidsky.
Jak vypadala tvoje emancipace?
Celý život jsem toužila po svobodě a paradoxně jsem se o ní neustále připravovala. Určitě jsem oscilovala mezi velkou touhou po svobodě a potřebou mít kotvu, jistotu, domov. To je věčnej svár a celoživotní kompromis. Jistotně vím, že čím jsem zralejší, tím jsem svobodnější. Svoboda ženy taky hodně souvisí s možností být soběstačná ekonomicky. Když strávíš velký kus života výchovou dětí, nemůžeš dělat kontinuální kariéru jako muž, nemůžeš tím pádem dosáhnout takového platu jako muž. Vždycky mě hnětlo, když se říkalo, že muž ženu živí. Kdyby někdo spočítal, kolik žena vydělá jako uklízečka, kuchařka, pradlena, žehlířka, chůva, manažerka domácnosti, asi bychom se divili, jaký by to byl slušný plat. Jenže když žena v domácnosti nedostane peníze na ruku a nemá svoje konto, bude vždycky tou živenou, která poté, co přijde z práce, dělá nějakej nedůležitej vedlejšák. Vlastním penězům za práci se nic nevyrovná. I když je muž uznalý, tak ženská, která nevydělává prachy, nemá dědictví nebo nerestituuje, vždycky prožívá nepříjemnej pocit, kdykoliv bere ze společného konta. Jsou to přece peníze, ktoré vydělal muž.
A taky se často stává, že muž v nejlepších letech, tak mezi čtyřicítkou a padesátkou, manželku opustí a ženě zbyde malá penze a oči pro pláč. Proto by se měly ženy snažit mít svoje peníze, mít svou profesi, nebýt závislé na mužově přízni, na jeho rozmaru, na jeho nové lásce.
Jak podle tebe vypadá svobodný vztah mezi mužem a ženou?
Mám takovou představu, kterou se snažím naplňovat, tu, o ktoré mluví Kateřina Pošová v mém filmu O čem sní ženy. Když máš člověka, se kterým se cítíš svobodná, protože můžeš dělat, co chceš, říkat, co chceš, a máš jistotu, že se neznelíbíš. Berete se, jací jste. Tedy máš kotvu, jistotu a zároveň svobodu. Možnost říkat volně, co dělám, kam s kým jdu, i když někdy vím, že to není správný, že jsem si smluvila zbytečnou schůzku v době, kdy bych měla pracovat nebo být doma. Nic nezatajovat, mluvit pravdu, protože ta osvobozuje. Za svobodu se platí, a já se dřív bála platit. V průběhu života jsem zjistila, že jsem byla na svých láskách závislá v trvalé hrůze, abych milovaného muže neztratila, dneska jsem svobodná i v tomhle. Když mě nechceš, jsi volný! Už nikdy nebudu nikoho prosit o přízeň. Když se zbavíš závislosti na jedné věci, zbavíš se závislosti na všem ostatním. Když zjistíš, že jsi schopná žít sama a nebojíš se smrti, jsi svobodná. A to je úleva!
Existují ale dvě bytosti, na nichž asi nebudu nikdy nezávislá, a to jsou mé děti. Přála bych se zbavit strachu o ně. Myslím si, že nejhorší, co může matku potkat, je přežít vlastní děti. Nejstrašnější můra mého života. Na jedné straně se nutím poručit je Pánubohu, vždyť nejsou můj majetek, a přitom se o ně klepu strachy.
Ale protože sama tolik po svobodě toužím, musím se programově snažit dát svobodu i svým dětem. Myslím, že mi k tomu pomůže i ubývání fyzických sil. V padesáti je ženská vyčerpaná a nutně přijde chvíle, kdy si řekne: musím se věnovat taky sama sobě! Ke svobodě taky patří nutnost být sama. Nejen sloužit a být neustále k dispozici. Já jsem s výjimkou několika dní v životě, ktoré bych mohla spočitat na prstech jedné ruky, nebyla nikdy sama. Chybí mi ta zkušenost - být sama. Nevím, jestli to umím, ale po občasné samotě strašně toužím.
(Spracované podľa knihy Olgy Sommerovej O čem sní ženy 1)
Komentáre
hogo kde si?
Ross, tak ako tvoje slečny??? ;)
hogo,
hej, aj mne pripada, ze
Vierka, čo považuješ...
stačí, aby ju ocenil manžel? mala by za ňu žena od muža dostávať peniaze? mala by ju oceňovať spoločnosť? ako?
jezis, tolko otazok :)
samo, musi to ocenit manzel, peniazmi ani nie, to mi zas pride blbe. staci obcas vyjadrit svoj udiv, ako to stiha, alebo podakovanie, proste take malickosti. alebo obcas aj pomoct, nebrat to ako, ze to je normalne, ze to manzelka urobi.
neviem, je to tazke, ale keby si to aj ten muz trosku vyskusal (nehovorim, ze to niektori nerobia), tak by to asi viac chapal, ze to nie je take jednoduche, prist po 8 hodinach v praci domov, na druhu smenu.... ze to chce silu, vytrvalost a schopnost manazovat to :)
Vierka, pekne si to nám chlapom...
hm, je feminizmus mŕtvy?