Tak jsem doma.Jsem se opětovně přesvědčil, že jsem hrozně nesmělej.
Vím to vod mala, ale furt mi to nedá.
Moc se za to stydím. Dyť si nedovedu říct ani vo cigáro, když nemám na svoje.Kdybych zůstal bez peněz tak umřu. Neumím žebrat.Nedokážu si říct vo pár drobnejch na parkovišti před řetězcem.
Radči zalezu a chcípnu.
Ještě neumím jezdit pomalu a nemůžu se zbavit závislosti na motorkách.A taky jsem výbušné povahy. I když mi v bateriích testovacíchvychází povaha holubice míru.Musel jsem totižto na testy k psychologovi každejch čtrnáct dní. Abych nerozpoutal třetí světovou vařící válku. Ale vono se to dá.Otázky jsou natolik sugestivní, že hned víte, co máte vodpovědět, aby jste nebyli za magora.Kupříkladu. Máte chuť skočit z mostu? Jednoznačné ano.
Ještě neumím hospodařit s penězáma. To sice není velkej problém, to by neumněl asi nikdo, takže žádnej mindrák.
Neumím říct kašlu na Tebe. To mi dělá nejsamvětčí problémy.
Neumím říct Jardovi neříct vem to pod Karlák, nastoupej na dvacítku, potom chvíli po vocasu dolu ať se Japonci pokochaj, a přes záda na pravou nohu to tam nakopni znova! Na pravou z jednoduchýho důvodu. Protože jako pozorovatel si pamatuju, že Karlův most je momentálně nalevo, zhruba na jedenácti hodinách a musíme vidět Hradčana. Né navopak.
A nemohu si nevšimnout, co moje pilotní eso na Karláku spůsobilo. Hrůza a beznaděj.
Neumím teho spoustu, ale to by jsme tu byli do rána. Nemáme na to tejden, že?
Takže lidi, nemějte obav, jsem doma, zahasprovanej, nikde už nejdu, klidně se můžete jít vyluftovat v Trenčíně!