poklopom, aj keď sklenným, nie je dobrý nápad. Ako si ku nej privoníš? Baránka pekne na reťaz. Aby nedočiahol. A je vymalované))
Pekne si napísala aj Antoine. Rád ho čítam.

Je vhodné z času na čas veci aj prežívať a chápať ako dieťa, aj keď sme "dospelí"...

dakujem..chalani..))

:)

Z 21-vej kapitoly
-Choď sa ešte raz pozrieť na ruže. Pochopíš, že tá tvoja je jediná na svete. Vrátiš sa ku mne, aby si mi dal zbohom a ja ti darujem tajomstvo.
Malý princ sa šiel znovu pozrieť na ruže,
- Vy sa na moju ružu vôbec nepodobáte, vy ešte nie ste nič, - povedal im.- Nikto si vás neskrotil a vy ste si neskrotili nikoho. Ste také, ako bola moja líška. Bola iba líškou čo sa podobala stotisícom ostatných líšok. Ale ja som si z nej urobil priateľku a teraz je jediná na svete
- Ste krásne, ale ste prázdne, - povedal im ešte.
- Nemožno pre vás zomrieť. Prirodzene, obyčajný okoloidúci by si myslel, že moja ruža sa vám podobá. Ale ona jediná je dôležitejšia ako vy všetky, pretože práve ju som polieval. Pretože ju som dával pod sklenený zvon. Pretože ju som chránil zástenou. Pretože jej som pozabíjal húsenice(okrem dvoch alebo troch, z ktorých majú byť motýle). Pretože ju som počúval, ako sa žaluje alebo vystatuje, alebo dokonca ako niekedy mlčí. Pretože je to moja ruža.
A vrátil sa k líške.
-Zbohom, - povedal.
-Zbohom, - povedal líška. – Tu je moje tajomstvo. Je veľmi jednoduché: dobre vidíme iba srdcom. To hlavné je očiam neviditeľné.
-To hlavné je očiam neviditeľné, - opakoval malý princ, aby si to zapamätal.
-Čas, ktorý si strácal pre svoju ružu, robí tvoju ružu takou dôležitou.
-Čas, ktorý som strácal pre svoju ružu... – opakoval malý princ aby si to zapamätal.
-Ľudia zabudli ne túto pravdu, - povedala líška. Ale ty na ňu nesmieš zabudnúť. Ty budeš navždy zodpovedný za všetko čo skrotíš. Si zodpovedný za svoju ružu....

V kapitole 25.
-Ľudia u vás pestujú päťtisíc ruží v jednej záhrade... a nenachádzajú v nej to, čo hľadajú...-povedal malý princ.
-Nenachádzajú to, - odpovedal som.
-A predsa to čo hľadajú, by sa mohlo nájsť v jedinej ruži alebo v troške vody...
-Pravdaže,- odpovedal som
A malý princ dodal:
-Ale oči sú slepé. Treba hľadať srdcom.

Ale neodpověděl na tu otázku. Pravil:
„Nikdy nevidíme to, co je důležité...“
„Ovšem...“
„Je to jako s tou květinou. Máš-li v lásce květinu, která je na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš do nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami...“


„Tady to je. Nech mě jít kousek samotného.“
Posadil se, protože měl strach.Dodal ještě:
„Víš... moje květina... jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu...“
Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát. ŘEKL:
„Tak... To je všechno...“

Nač jsou ty trny?“

Malý princ nikdy neupustil od otázky, když ji jednou dal. Svorník mě zlobil a odpověděl jsem, co mě právě napadlo:
„Trny nejsou na nic. Od květin je to čirá zlomyslnost!“
„Ó!“

Ale po chvilce mlčení odsekl trochu nevraživě:
„Nevěřím ti! Květiny jsou slabé. Jsou naivní. Zabezpečují se, jak dovedou. Myslí si, že jsou strašné, když mají trny...“
Neodpověděl jsem. V té chvíli jsem si říkal: Jestli se ten svorník ještě nepohne, rozbiji ho kladivem.

Malý princ mě znovu vyrušil z přemýšlení:
„A ty myslíš, že květiny...“
„Ale kdepak! Já nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“

Podíval se na mne užasle.
„Na vážné věci!“

Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospělí!“

To mě trochu zahanbilo. A ještě nemilosrdně dodal:
„Všechno spleteš dohromady... Všechno pomícháš!“

Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy:
„Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: „Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk!“ - A nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“

Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
„Už miliony let si květiny tvoří trny. A beránci je přesto po milióny let okusují. A to není vážná věc, snažíme-li se pochopit, proč se květiny tolik namáhají, aby měly trny, když ty trny na nic nejsou? Copak boj beránků a květin není důležitý? Není to vážnější a důležitější než počítání toho tlustého červeného pána? A co když já znám květinu, jedinou na světě, protože neroste nikde jinde než na mé planetě? A co když mi tu květinu nějaký beránek rázem zničí, jen tak, jednou zrána, a ani si neuvědomí, co dělá? To že není důležité?“

Zarděl jsem se a po chvíli pokračoval:
„Má-li někdo rád květinu, jedinou tohoto druhu na miliónech a miliónech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na hvězdy dívá. Řekne si: Tam někde je má květina... Ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny hvězdy pohasly! A to že není důležité!“

Nemohl už dál mluvit. Propukl náhle v pláč.