Stalo se to v Trenčíně, dneska. Tuším je i tčináctýho, letopočet si nepamatuju. Není podstatnej.
Jdu vám jdu, ničehož zlého netuše. Tak to bejvá v životě lidském poměrně často. Máme tu dost frmol a všelikerá dopravní omezení.
Najednou z čista jasna, kde nic tu nic, nádherná ženská. A rovnou do mně. Že Ty hajzle jeden, tak Ty se budeš Tvářit, že mně neznáš? Ty sviňáku! Před lidima. Já, že madam, ale já vopravdu..., Jaká jsem já pro Tebe madam, co jsem jaká madam? Pravila, evidentně v nepříhodném citovém rozpoložení.
Tak Ti pomůžu hajzlíku. Co to bylo v Hradci, no? A kdo se Ti tam k onému...srdci přirostl? no? Už mi to bylo jasný. Boženka, planšetistka. Ale to už je roků, že jsem to  docela zapomněl.

Někteří jedinci s mužským pohlavím mi projevovali mimoverbálně účast v tomto společensky vyhraněném okamžiku, některé s opačným pohlavím neskrývané opovržení. No, bylo mi hrozně. Styděl jsem se moc. Jsem ,totižto, plachej a neprůbojnej, vono se to málo ví.
Ve snaze nějak to ustát jsem pravil s čistými úmysly, že Bože, Boženo, já Tě nepoznal. Jseš ještě hezčí než před dvaceti lety!
Já Ti dám Boženu, šmejde, já Tě poženu. Víš vo tom, že jsem se musela vdát? Nevíš, spratku. Jak bys mohl, debile rozlítanej! Tak Ty takhle, tady se zašíváš. Kde máš zuby, magore? Vo ty jsem přišel poměrně záhy, Božka, to mi bylo asi pětapadesát, nebo kolik. Ale je to dobrý. Aspoň mi je nevyrazíš. A můžu jen tekutou stravu. To mi posílaj soudruzi z NASA. Prevence. Kdyby mě někdo kopnul do prdele.
Táák, tekutou, tak deme na pívo, dlužíš mi spoustu vysvětlení. Pravila svůdně.
Možná by vás interesoval závěr tohoto neočekávaného incidentu, hraničícího s veřejným pohoršením. Dopadlo to jako vždycky.
Mám průser. Proto vo tom píšu.