Ale jak to asi bude dál se mnou a s Jesperem? Už šest týdnů jsme spolu nespali a bylo vidět, že už to potřebuje. Věčně mlu­vil o sexu a mně se z toho zvedal žaludek. Bylo mi moc líto, že už necítím žádnou radost, když se mě dotýká. Nelíbilo se mi, když mě objímal, a z představy, že bychom spolu šli do poste­le, mě jímala hrůza. Tolik jsem se bála svého selhání, že jsem v hloubi duše byla moc ráda, že ho doktor tak postrašil a on mě nechával na pokoji. Někdy večer jsem z postele slyšela, že se kouká na pornofilmy. Skutečnost, že se s chutí dívá na všechny ty pěkné kočky, mi tak podrážela moje sebevědomí, až se mi z toho dělalo špatně. Chtělo se mi na něj zakřičet, ať to svinstvo vypne, ale nemohla jsem. Sama jsem mu neměla co nabídnout, a tak jsem nakonec mohla být ráda, že mě ne­chává na pokoji. Abych mu zvedla náladu, tvrdila jsem, že se spolu už brzo budeme moct zase milovat. Pověděla jsem mu, že jsem přibra­la celé kilo a že doktor řekl, že to nebude dlouho trvat a bude­me spolu zase moct spát. Byla to samozřejmě lež, jak to o tom doktorovi, tak to o tom přibraném kilu, ale držela jsem ho tím na uzdě a bylo vidět, že z toho má radost. "A co sex, jde to, když jseš takhle nemocná?" otočila se na mě Sine. "Jasně že jo, nejen že to jde, aleje to fakt super," smálajsem se. Spokojeně se zasmála a ostatní se přidali. Nikdy jsem ne­měla problém bavit se o sexu kdykoliv a kdekoliv a své pověs­ti o tom, jak umím být zábavná, jsem dostála i teď. Když už jsem se jednou dostala do téhle nálady, tak prvních patnáct sprostých vtipů bylo mých. Ozvalo se zahoukání a já se hned podívala na hodinky. Opravdu to tak rychle uteklo? Bylo fajn být mezi lidmi, a když jsem se loučila, byla jsem veselá. "Jaké to bylo?" Jesper vypadal unaveně. "Bylo to skvělé, těším se, až budu zdravá, a budu s nima moct vyrazit i do města," řekla jsem. Usmál se na mě. "No jo, všaks to za starých časů uměla vždycky pořádně rozjet." "A taky že to zas rozjedu." Řekla jsem to s větším přesvědčením, než jaké jsem v sobě měla. Budu vůbec někdy zase schopná bavit se s ostatními a nemyslet při tom pořád jen na jídlo?Vzbudily mě hlasy z obývacího pokoje. Zatraceně, zkusila jsem si dát deku pres hlavu, ale "tchynin" hlas ke mně pronikal i tak. "Ona ještě spí?" "Jo, měly včera dámskou jízdu." "To je pro ni dobré, tolik doufám, že bude brzy zase zdravá." Vystrčila jsem hlavu zpod peřiny a naklonila se směrem ke dveřím. Bylo slyšet, že teď jen šeptají, a já jsem uvažovala, jestli mám jít poslouchat ke dveřím, nebo jestli by to bylo pří­liš riskantní. Natáhla jsem se co nejvíc ke dveřím, připravená si hned zas lehnout, pokud by vešel Jesper. "Já už mám ty její nemoci taky plný zuby," zaslechla jsem Jespera. "Umíme si představit, jak to pro tebe musí být hrozné. Ne­mohla by se přestěhovat domů k matce?" "tchyně" se snažila šeptat, ale slova se drala přes dveře. "Mohla, ale nechce, chce být tady a mně už to leze na nervy, furt se na ni muset koukat." Pod víčky mě pálilo, já to věděla. Nenávidí mě a myslí jenom na to, jak by se mě zbavil. "Přijď domů k mámě, popovídáme si o tom." Kirsten nasa­dila soucitný tón a já úplně viděla, jak se na ni usmál. Nevsta­nu ani za nic, i kdybych měla zůstat v posteli celý ďen. Začali se bavit o fotbale Jesperova mladšího bráchy a o zá­pase, který ho čekal ten den odpoledne. Kapitola "problém s Marií" tedy byla pro tentokrát uzavřena, ale já na to nezapomenu nikdy. Pomyslela jsem na sebevraždu, to by ode mě hned měli všichni pokoj. Jenže tenkrát s prášky to nevyšlo a podře­zat si žíly, to jsem si netroufala. To byla pro mě naprosto ne­snesitelná představa a skočit ze Svendborgsundského mostu zrovna tak. Strach z výšek by mi nikdy nedovolil dojít ani na okraj. Poďívala jsem se na hoďinky, bylo ďeset. Sakra, to budu asi brzo muset vstát, jinak mě "tchyně" nakonec ještě přijde vzbu­dit. Panebože, nemůžu přece vstát, když mě všichni nenávidí. Utřela jsem si slzy a ještě jednou polkla, než jsem vstala. Šla jsem si hned do skříně najít nějaké oblečení. Pár týďnů předtím mě Jesper jednou ráno poprosil, abych se převlékla v koupelně. "Proč?" zeptala jsem se. "Jen tak." Pohled měl oďvrácený a mně bylo hněď jasné, že se prostě nevyďrží koukat na moje ošklivé tělo. Rychle jsem se oďešla převléknout do koupelny a od té doby jsem si brala prá­dlo vžďycky s sebou a oblékala se tam. Večer jsem si v koupel­ně natáhla na noc legíny a mikinu, když jsem si tam šla vzít projímadlo. "Dobré ráno." Jesper a jeho rodiče se usmívali, když jsem otevřela dveře oblečená ve třech vrstvách oblečení. "Spala jsi ďobře?" Jesper si mě měřil pohledem. "Přímo výborně." Roztomile jsem se na něj usmála, ale v duchu bych ho nejradši zabila. Jestli se někdy uzdravím, tak se s ním rozejdu. Nikdy bych nedokázala zapomenout na tyhle měsíce, kďy mi kažďý den dával pocítit, že jsem naprostý zkra-chovalec. Jenomže na stěhování domů k mámě jsem prostě ještě neby­la dost zďravá. Od okamžiku, kdy jsem si naordinovala odchoď z nemocnice, jsem až do současnosti přibrala jenom kilo a půl a bála jsem se, že by pro mě dojíždění do školy bylo příliš vyčerpávající. Na druhou stranu u něj už to také dlouho nevy­držím, když vidím, jak by se mé nejradši zbavil. Takové myšlenky mi vířily hlavou, když jsme lehce konver­zovali nad stolem se snídaní, sestávající ze spousty housek a vánočky. Neměla jsem nejmenší chuť udělat jim tu radost, že bych si jednu vzala. Místo toho jsem si nalila do hrnku kafe a zapálila si cigaretu. "Ty nebudeš nic jíst?" podíval se na mě vyčkávavě Jesper. "Ne, snídani vynechám." Matka se na něj chápavě podíva­la. Měla jsem chuť nahlas vykřiknout, že moc dobře vím, že mě mají plné zuby, ale to jsem samozřejmě nemohla. Kam bych asi tak šla, dovolila by mi máma vůbec, abych se přestě­hovala zpátky k ní? Telefonovaly jsme si každý den, ale já jsem jí samozřejmé lhala ohledně své váhy. Byla přesvědče­ná, že jsem se dostala na 38 kilo, ve skutečnosti jsem však vážila 35,5. "Přišel ti dopis, Jespere." Podívala jsem se přes stůl na jeho matku. "Od koho?" "Až z USA." Řekla to, jako by oznamovala největší událost roku. Až z Ameriky! Jako by to bylo něco zvláštního - občas byli neuvěřitelně provinční. "Od Pam?" Jesperovi svítily oči jako hvězda betlémská a mně se stáhlo hrdlo. Zapálila jsem si další cigaretu a čekala, co Jesper odpoví. Krátce kývl na mámu a pak rozpačitě na mě. Pam, ta kráska, o které mi Jesper vyprávěl už nejmíň stopade-sátkrát. Seznámil se s ní o pár let dříve, když byl v Americe, a byl do ní celý udělaný. Kvůli velké vzdálenosti z toho vztahu pak nic nebylo, ale teď se Pam očividně znovu hlásí do hry. Snažila jsem se do toho dát trochu zájmu a radosti, když jsem jakoby nic prohodila: "Co ti asi tak může chtít?" "To teda opravdu nevím, nejspíš chce jen vědět, jak se mám." To určitě, blesklo mi hlavou a kousala jsem se do rtů, abych nevypálila nějakou zlou poznámku. "Ne, chystá se přijet do Dánska," Kirsten se blaženě usmá­la, "promiň, Jespere, nemohla jsem si pomoct a musela to ote­vřít. Bylo jasné, že to je od Pam." "To je v pořádku, mami," usmíval se dál Jesper, "skutečně chce přijet?" Jeho matka zpozorovala, že se tvářím kysele jak citron, a měla tolik rozumu, že řekla: "Vždyť si to můžeš pře­číst sám." Vstala jsem od stolu, šla do koupelny a zamkla za sebou dveře. Nenávidím je, nenávidím! A ta Pam jedna pitomá si při­jede zrovna teď, když vypadám jako strašidlo. Kdyby tak při­jela před rokem, ukázala bych jí, jak umím bojovat. Když se na to dívám zpětně, tak za to Jesper vlastně vůbec nestál, ale ten­krát jsem měla nulové sebevědomí, a tak jsem to neviděla. "Co tam děláš?" Jesper bušil na dveře. "Už jdu." Mělo to znít vesele. Promluvíme si o tom, hned jak odejdou jeho rodiče. Otevřela jsem dveře, zle se na něj podívala a na dálku se usmála na jeho rodiče. "Ty nepůjdeš s maminkou a s tatínkem?" Hlas se mi trochu přiostřil a všechny tři obličeje se na mě naráz udiveně otočily. "Copak ty nechceš, abych zůstal doma?" Snažil se to říct hezky mile, ale kostky už byly vrženy. "Kvůli mně nemusíš." Objala jsem se s jeho rodiči, odešla do ložnice a zamkla dveře. "No, tak já teda půjdu s nima, uvidíme se potom." Ani jsem se nenamáhala mu říct ahoj a rychle jsem si vlezla pod deku. Podělaný dopoledne! Jediné dobré na tom bylo, že jsem dosud nic nesnědla, a že si tedy budu moct dovolit oběd­vat. Vystrnadila jsem Jespera ze svých myšlenek a místo toho myslela na jídlo, co bych si tak mohla dát? Nakonec jsem se rozhodla pro trochu kefíru s tabletkami sladidla. O čtyři hodiny později jsem slyšela na příjezdové cestě fiat. Zapálila jsem si cigaretu, posadila se ke kuchyňskému stolu a předstírala, že se učím do školy. "Ahoj, co děláš?" Obličej měl zdravě vybarvený od toho, jak byl venku, a bílý rolák mu na kráse rozhodně neubíral. Píchlo mě u srdce, když jsem pomyslela na Pam. "A co bys asi tak řekl?" podívala jsem se na něj otráveně. "Ses naštvaná?" rozzlobeně hodil klíčky od auta na stůl. "A měla bych snad být, Jespere?" Hleděla jsem mu přímo do očí, těkal jimi sem a tam jako vždycky, když na něj člověk trochu zatlačil. "Jak to mám kruci vědět. Jestli je to kvůli Pam, tak si to klidně můžeš odpustit, Marie." "Takže odpustit, co tím vlastně chceš říct?" Teď už mě fakt naštval. "Ty nebudeš rozhodovat, jestli má přijet do Dánska, nebo ne." "Ne, to máš naprostou pravdu, ale mám snad právo se ze­ptat, jestli se s ní chceš vidět." "Chci, vždyť bude bydlet u našich." "U vašich?" Musela jsem se držet, abych nevybuchla vzteky. "No jo, vlastně by nejradši bydlela tady, ale to by se ti asi nelíbilo!" "Tak to si teda piš, že nelíbilo! A kde sis myslel, že bych byla já?" To už jsem byla rozžhavená do bělá. "Vždyť by to bylo jenom na 14 dní. To bys snad mohla byd­let u matky, ne?" Tázavě se na mě podíval a já bych mu nejrad­ši jednu vrazila. "Ne, to bych teda nemohla. Když musí za každou cenu při­jet, tak ať bydlí u vašich." Rozbrečela jsem se. Jak je ubohý. "Nemáš proč brečet." Byl naštvaný a já brečela o to víc. "Promiň, Jespere, jasně že může přijet, jenom prostě nechci, aby bydlela tady." "To je v pořádku." Vstal a šel ke mně. Těsně jsem se k němu přivinula. Co bych dělala, kdyby mě opustil? Začala jsem ho líbat a podle boule na kalhotách jsem poznala, že ho to vzrušu­je. "Budeš ho muset obšťastnit," říkal mi vnitřní hlas a já po­malu rozepnula zip. "Ses si jistá, že se spolu mužem vyspat?" "Jo, jasně." Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, ale nechtěla jsem riskovat, že přijde Pam a ukradne mi ho. Měla jsem na­konec radost a byla jsem spokojená. Konečně jsem se překo­nala a svlékla se. Sice pod peřinou, ale dokázala jsem donutit tělo, aby se mu poddalo. Celý zbytek večera jsme byli oba šťastní. On si prosadil svoje ohledně Pam a já našla prostředek, jak mu udělat radost. 20 Hned druhý den chtěl Jesper zase sex a já se podřídila jeho vůli. Koukala jsem do stropu, když na mně divoce přirážel, a přemítala, jestli budu žít zase normální život. Postupem času už jsem ani nedoufala, že se někdy uzdravím. I když to ve ško­le šlo dobře, cítila jsem se mimo. Neměla jsem žádnou před­stavu o budoucnosti. Čeká mě vůbec nějaká, chci vůbec něja­kou mít? Pokud bych si ji doopravdy přála, musela bych se přece jednoho dne vzdát své anorexie, která postupně zaplnila celý můj život. Bylo těžké věřit v budoucnost, když jsem večer co večer usínala s pláčem. Od té doby, co jsme spolu zase začali spát, se můj vztah k Jesperovi trochu zlepšil. Dělalo mi starosti, že při jeho dote­cích vůbec nic necítím, ale snažila jsem se na to nemyslet. Brzy snad opět začnu toužit po tom, aby se mě někdo dotýkal - a pokud ne, tak budu prostě muset žít sama. V jedné věci jsem však měla jasno. Než s někým spát a nic při tom necítit, tak to radši nic. Dnem i nocí se mi hlavou honily myšlenky na krásnou Pam. Nedaly se zastavit. Dost se mě to celé dotklo a štvalo mě, že to Jesper nechápe. Zanedlouho po té neděli, co si přečetl její do­pis, jsem to ještě jednou nadhodila, ale on se hrozně rozzuřil. Dal jasně najevo, že kdyby měl volit, vybral by šiji. Nemohla jsem mu to odpustit a oddávala se myšlenkám, jaké by to bylo, kdybych si tenkrát nechala Reného. Ten by na mě byl určitě hodný, utěšovala jsem se. "Kdy přijede Pam?" Bylo mi jasné, že vstupuji na zakázané území, ale nemohla jsem si pomoct. "Za dva týdny." Jesper si zapálil cigaretu a vstal. "No, tak to je pěkný, neztrácí čas, co?" Ušklíbl se: "Měl jsem pocit, že jsem ti jasně řekl, že se s te­bou o Pam už nebudu bavit." "Promiň, ale odkdy máš výlučné právo rozhodovat o tom, o čem se bude mluvit v tomhle domě. Kdybychom se měli ce­lý den bavit na tvojí fotbalové úrovni, tak bych se z toho mu­sela zbláznit." To sedlo. Oči mu plály zuřivostí. Sice jsme se o tom nikdy nebavili, ale bylo jasné, že jsem mnohem vzděla­nější než on. Ne že bych si na tom nějak zvlášť zakládala, jen jsem měla chuť ranit ho, tak jako on ranil mě. "Drž hubu, už tě mám s tou tvojí nemocí plný zuby." "No tak toho jsem si fakt ještě nevšimla, ty pitomče." Praštila jsem rukou do stolu a jeho milovaná žlutá váza, vá­noční dárek od jeho máti, spadla na zem a rozbila se na tisíc kousků. "Co to sakra děláš?" Chytil mě za ruku. "Odstěhuju se, Jespere, já už se na tebe taky nemůžu dál kou­kat." Tak a bylo to venku. Rychle jsem si zapálila cigaretu. "Jen si jdi." "Taky že půjdu!" Práskla jsem dveřmi do ložnice a sedla si vztekle na postel. Ať jde do háje! Nezůstanu tady, zatraceně! Přestěhuju se zas k mámě, i kdybych měla umřít. Až ta Pam, nána jedna pitomá, přijede, máji mít. Jesper couval s fiatem po příjezdové cestě, až kamínky odle­tovaly. Jak zahýbal za roh, malé pneumatiky jen kvílely. Mu­sel být pěkně naštvaný, když těm drahým gumám dával takhle zabrat. "Mami, já chci domů." Přinesla jsem si telefon ke stolu v kuchyni a nalila si do sklenice s lehkou colou velký gin. "Myslíš jako přestěhovat se sem?" "Jo, pohádali jsme se, teď už tu bydlet nemůžu. Smím se vrátit domů?" "Samozřejmě." Řekla to jistě a spokojeně a já si oddechla. Konečně se zase dostanu domů, pryč od toho idiota. Zavěsila jsem a pořádně si lokla, kašlu na ty kalorie navíc, stačí si vzít o pár tabletek víc. Šla jsem do ložnice, vytahala svoje šaty ze skříní a naházela je do kufru. Naštěstí jsem nevlastnila nic než oblečení, takže jsem nepotřebovala stěhováky. "Lindo, mohla bys pro mě přijet?" zavolala jsem svojí se­stře. "Jo, kdy?" "Teď, stěhuju se pryč od Jespera!" "O.K., budu tam za 20 minut." Byla jsem jí vděčná, že se nezeptala proč. Nechtělo se mi o tom mluvit, byla jsem úplně vyčerpaná. Kufr už byl nacpaný k prasknutí, když na mě Linda zahoukala. Vláčela jsem těžký kufr za sebou a ona rychle vy­skočila z auta, aby mi pomohla. "Copak je, bulíku." Ta stará přezdívka, která mi jinak byla vždycky protivná, mi vehnala slzy do očí. "Chci domů k mámě, Lindo, už tady bydlet nemůžu." S po­chopením přikývla, a když zahýbala s mazdou na cestu do města, vzala mě za ruku. Neohlédla jsem se ani jednou. Klíče jsem hodila do schránky a teď buďu muset sebrat všechny síly, abych mu nevolala. Té noci jsem nemohla spát. Linďa mi nejdřív udělala kafe, do­konce jsem snědla i půlku housky, a pak mi ustlala na gauči. Měla jsem strach, co se mnou teď bude. To snad ani není prav­da, že jsem se jen tak přestěhovala. Kde se ve mně vzala všech­na ta zloba? Nikdy jsem svůj vztek moc najevo nedávala, ale tentokrát ano. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla na tu žlutou vázu rozbitou na tisíc kousků. Pane jo, jak ho to naštvalo, puntičkář jeden