Den jako každej jinej.Do práce nás zavolali , že prej se něco děje. Ani jsem nedopil pívo a žena, že kdy se vrátíš? Špatná otázka v nevhodnou chvíli.
Co já vím?
Jako vždycky!
V práci, že studenti se grupujou na Národní třídě. No a co? Ať se shromažďujou, asi majáles, nebo co, né? Náš šéf v Praze, nechal nás úplně samotný!
A že studenti dostávaj nakládačku vod policajtů, že je vytlačujou z Národní. No a co? Dostal jsem tolikrát přes držku, že mi to vůbec nepřišlo jako počátek něžný revoluce.
A vono jó, lidi! Byla to revoluce! Byl jsem z toho celej zaskočenej, a co tam dělaj naši chalani z údernýho praporu? Bez odpovědi. Asi šéf v Praze. Ale drželi se spíš vzadu a cpali čumily do pasáží. To byli ti s těma červenejma baretama. No, co mohli jinýho, necháš se zavřít kvůli nějakýmu študákovi, kterýmu někdo řek, že dělá revoluci? Vždyř to byli chalani, jako většina těch, co ukazovali prázdný ruce a zezadu házeli šutrama.
Druhej den jsem šel  do hospody v uniformě. Všichni známý političtí vězni oneměli. A já, že co? Co vidíte někoho jinýho, krávové?
A žili jsme dál, tak jako před revolucí. Potom mně poslali na Slovensko, to je pravda. A tady koukám, že spíš se bude slavit svíčková slavnost jako 28 říjen!
Maďaři si tu vydupali skoro všechno. Česi ani hovno! Nelíbí se mi to. Nepotřebuju českou cedulku, že Trenčín, abych trefil do baráku, spíš něžnou ruku slovenské ženy, která mne umí usměrnit. Pane inženýre, tu jste doma, na sedmým:-)))
Miluju slovenské ženy! Nemůžu za to.
Zůstal jsem tu úplně sám a dělám co můžu, aby už nikoho nemuseli cpát do průchodů.