ako hovoríš.
a potom sa budú čudovať že prečo ich povešali z okien na výstrahu tým, čo prídu po nich.
To nie ľud sa má báť svojich vládcov, ale vládcovia sa majú báť svojho ľudu.

Věšet se zrovna nemusí. Je to drahý. poučme se u profíků, co to léta zmáknutý. Třeba Čína, ta je teď v kurzu. Rychle a lacině.
A stadiony taky máme, muničáky taky. Tak co nám chybí?

učím se psát deseti, tak píšu kraviny))))

Keby si vedel čo za kraviny som popísal ja... je toho plný blog a facebook :)

Že se nestydíte takhle se pobuřovať, magoři a mazánkové. Měli by jste chodit po věznicích jako kdysi já!

Do školy jsme nechodili, knihy a noviny nečetli a zdálo se nám že v životě je všechno prosté, pochopitelné: Je tu země - naše matka a živitelka; je tu oráč - hospodář a sluha této země. Slunce nemůže vyjít na západě a člověk nemůže žít bez své země které zasvětil život a která mu dává všechno co potřebuje on, jeho rodina a skot. Prostě celé hospodářství. A najednou - kolchoz... Kdo tohle vymyslel?
Kdo šel první do kolchozu? Holota, přivandrovalci - ti kdo nikdy hospodáři nebyli. A ti kdo neměli co ztratit. Za nimi se pak táhli další. To bylo tehdy když začalo vystěhovávání a vyhánění neznámo kam všech kteří se mocným zdáli podezřelí. "Raději do kolchozu," mysleli si, "než do narymských bažin!" Takhle se dá vyhnout ďáblu. Ale s námi opravdovými hospodáři nebylo slitování.
Můj muž se nevrátil z německé války. Žila jsem u syna. Jeho taky, chudáka, jednou v noci vyhnali. Odvedli ho i s rodinou - ženou a třemi dětmi ale mě, nevím proč, nechali být: žij si jak chceš, jen plať daně a odváděj všechny dodávky.
Daně jsou jak sněhová koule. Není možné aby soukromník dokázal daně zaplatit! Oni potřebovali soukromníky pro zastrašení: Podívej se jaký trest čeká na ty kdo se včas nepodřídí! A zdokonalovali se! Jak na takovou věc vůbec příšli?
Chtela jsem umřít. ale Bůh mě nenechal... Zdálo se že hůř už být nemůže. Jenže mohlo! Filipský půst se chýlil ke konci a u mě zaklepala stará žebračka s uzlem v ruce. Podívala jsem se na ni a klesla jsem k zemi jako mrtvá... To se moje snacha dovlekla domů z vyhnanství. S děckem - dcerkou Naďou. Pochopila jsem - ne z její řeči, ani mluvit nemohla, jenom jektala zuby -, že syn a oba vnuci jsou tam v těch bažinách. Bože můj, za co mě trestáš? Snacha se neuzdravila. Z čeho by se jí taky mělo udělat líp? Dům byl nevytopený. Nejenže nebyl chleba, ale ani brambory!
Tedy - měla jsem brambory. Zryla jsem dvůr, celou zimu jsem sbírala očka, vršek a spodek brambor jsem odkrojila, popelem posypala - na sadbu. Takže brambory byly. Na podzim když jsem je vykopala, musela jsem kolchoznímu vedení odevzdat jejich díl. Tři hromady jim a jednu sobě. Rozdelila jsem je. "Přijďte, vyzvedněte si je! Váš díl vám předám a svůj si převezmu." Jinak nemám právo na ně sáhnout, ani za Boha! Nejdou si je vyzvednout. Každý den pláču. "Dovolte mi aspoň je do síně uklidit!" "Ne! Neopovažuj se jich dotknout!" Udeřily mrazy a všechny brambory zmrzly. A tehdy mi řekli: "Kup tři hromady dobrých brambor a odevzdej je! Zmrzlé nepotřebujeme!"
No co myslíš? Koupila jsem je a odevzdala... Všechno co bylo v truhle, dokonce i rubáš, jsem prodala abych zaplatila za brambory. Pak se oteplilo. Brambory rozmrzly, roztekly se a zkysly. To jsem jedla. A nejen já. Měla jsem ovečku a tři slepice.
Snacha se jara nedožila, umřela po Třech králích. Zůstala jsem sama s vnučkou Naďušou. Bylo mi jí, sirotka, tak líto! Měla jsem ji radši než vlastní život. Byla taková vlídná a příjemná, jako by mi ji sám pán Bůh seslal na útěchu. Jak ji snacha dokázala donést živou? Jak přežila bez chleba a bez mléka? Jedla jen shnilé brambory a občas vajíčko.
Zimu jsme přestály. Ovečka měla jehňátko, slepice začaly nést. Vyrostly mladé kopřivy. Uvařím kopřivy a natluču je s bramborami - v zime, když ještě byly brambory zmrzlé, jsem je vařila, loupala a sušila; nebylo dřevo, tak jsem na mezích lámala roští, tím jsem topila -, Naďuše přidám vajíčko.
Rozkvetl můj sirotek jako jarní květ! Růžovolící, modrooká - celá po otci! Vlásky jako zlaté prstýnky! Člověk se na ni nemůže vynadívat. Ale moc dlouho jsme se neradovaly. po Velikonocích přišli ti ukrutníci. Sebrali nám ovečku a dvě slepice. Třetí se jako zázrakem zachránila - nenašli ji! Ach běda přeběda! Zryla jsem zahradu ale nebylo co zasadit. Zmrzlé brambory nevyklíčí. A tak jsem si říkala že ovečku vyměním za sadbové brambory. Jenom ji předtím ostříhám a Naďuše pak upletu ponožky nebo ještě něco...
Tak jsme zůstaly já, Naďuša a slepice Pestruška. No co myslíš? Zjistili že nám zůstala ještě jedna slepice a přišli si pro ni. Věř nebo nevěř, dokonce jsme se zasmály! Dostavil se skoro celý vesnický sovět a navíc s úředními svědky. "Dej sem slepici!" nařizují. "Tak si ji vezměte," povídám, co mám taky říct?
Docela nás potešili! Sedm chlapů v ráži se honí plevelem za jednou slepicí! Naďa se polekala, schovává se za mou sukní. "Maminko!" volá. Když jí umřela matka, začala mi říkat maminko. Děcku se žije na světe snáz může-li aspoň nekoho takhle oslovovat. "Maminko, zachraň Pestrušku!" "Neplač, děťátko, neplač! Pestrušku už stejně nemáme čím krmit, tam ji bude líp." Holčička se uklidnila, kouká a najednou se tak zasměje! Podívám se a nemůžu si pomoct, i já se musí dát do smíchu. Plevel vyrostl hustý a vysoký. Strouhy a výmoly nejsou vidět. Pestruška - hubená a obratná - se nedá chytit. Chlapi klopýtají, padají, ale slepice je mezi nimi jako had, vždycky jim vyklouzne.
Nakonec ji přece jen chytili. Už nemáme vajíčko abychom si vylepšily tlučené kopřivy. A brzo nato přišlo oznámení: Odevzdat dodávky - vejce, vlnu. Vždycky jsem se vyplatila. Kupovala a odevzdávala. Hladověla jsem, kosti ze mě lezly. Ale teď už nebylo co prodat a tak jsem tuhle dodávku - vlnu a vejce - nemohla vyplatit. Nepomohly slzy, nebylo jim líto dítěte... Obvinili mě ze sabotáže - článek 58-14 -, a proto jsem tady. Je to tak lepší! Proč naříkat? Naďušu poslali do dětského domova a mě do vězení. Každý den nám dávají kousek chleba - tři sta padesát gramů. A převařenou vodu. Doma jsem chleba už hodně dlouho neviděla! a Naďuša taky dostane chleba, i když hořký, ale každý den. Je to tak lepší... Pro ni i pro mě. Jenom je těžké pomyslet že nepozná laskavost. Nejprve zapomene na otce, na matku i na mě, stařenu, a pak nás začne nenávidět. Moji rodnou krev naučí modlit se k Stalinovi a nenávidět svou rodinu. Ach běda mi, přeběda...

- z knihy (či zápisníka) Jevfrosinije Kersnovskej: Jaká je cena člověka. Je nádherná. Kniha aj ona.
http://www.artforum.sk/catalog/kersnovskaja-jevfrosinija:jaka-je-cena-cloveka/?mod=catalog&detail=48740