K rybníkům lehá za chlumy
hříva rákosí zašumí.
Vysoko nad lesy se vzpíná,
třpití se sněžná lysina.
Chodívá lačný po kraji
je doma, doma ho neznají.
Do vrat a dveří dívá se,
poznává smutky po hlase
těch, kteří těžce a potají
snad jenom ze spánku vzdychají
k ránu, když luna zaniká,
jasná jezdkyně koníka.
To je Bohuslava Reyneka báseň Listopad a k nej obrazy Bratislavčanky Jany Pivovarníkovej.
Keď som jej raz bola na vernisáži, kurátorka hovorila veľa múdro, odborne znejúcich vecí, ale nezapamätala som si z toho nič. Vlastne som ju ani nepočúvala. Lebo obkecávať básne a obrazy ... je proste zbytočné.
Jazdkyne, olej na plátne
Kone, olej na plátne
Isabelle avec le chien, kresba
Do listopadu - novembra je ešte ďaleko, ale už teraz viem s istotou, čo v ňom nebude. Letný čas.
Keď človek vstane o siedmej, bude iba šesť. Ako keby hodinu našiel. Gott sei dank.
Komentáre
Bohuslav Reynek
Ozaj, keď obyčajné výstavy otvára kurátorka, potom PRO-tištátne výstavy by mala otvárať PRO-kurátorka, nije?
To nie je Bohouši
Jěště žiju.
Podzimní kvítí na návsi se třpití,
přines Píchale, zase něco k pití.
V září zas oblaka nebem chvátají
v pivu se báseň ukryla potají.
K večeru časně zvolna ustal vítr
a co tak jěště řezaný půllitr?
Když jsem šel domů, sloni tiše stály
choboty padlé, ušima jen vláli.