Nevím, kdy jsem začala náměsíčnit, neboť se mi to stávalo odjakživa, kam až má paměť sahá, a z oněch nočních pochůzek si nepamatuji samozřejmě nic, jen následná procitnutí na podivných místech, například v zimní zahradě, jednou také v Maryině pokojíku v podkroví a několikrát v kuchyni. Věděla jsem však, jak pochůzky vždy začínají - snem, a ten byl pokaždé stejný.

V tom snu jsem ležela v posteli, jako jsem v ní ležela doopravdy, jenže jsem byla ve starém dětském pokoji, který nyní byl už jen Gilesův, ale kdysi jsme se o něj dělili, dokud paní Grouseová neprohlásila, že už je ze mě hotová mladá dáma a neměla bych být v pokoji s bratříčkem. 

Vzbudila jsem se a za oknem svítil měsíc - většinou, ač zdaleka ne vždy, jsem náměsíčnila v době úplňku. Vzhlédla jsem a spatřila, jak se nad Gilesovou postelí sklání nějaká silueta. Nejprve to nebylo nic, jen silueta, ale postupně jsem si všimla, že je to člověk, žena, oděná celá v černém, do černých cestovních šatů a pláště s kápí. Dívala jsem se, jak bere Gilese do rukou - ve snu byl pokaždé docela maličký - a zvedá ho z postele. Pak se jí kápě pláště vždy svezla a já na okamžik zahlédla její tvář. Zírala na obličej mého spícího bratra - ten se totiž nikdy neprobudil - a pronesla pokaždé tatáž slova: "Ach, drahoušku, celého bych tě snědla!" A opravdu jí v očích hladově jiskřilo. V této části snu jsem pokaždé chtěla vykřiknout, ale nemohla jsem. Mému hrdlu něco bránilo, jako by ho svírala něčí ledová ruka, a sotva jsem mohla dýchat. Pak žena zabalila Gilese do pláště, prudce se otočila a zdálo se, že teprve teď si mě všimla. Rychle si opět stáhla kápi přes hlavu, vykradla se tiše a hbitě z pokoje a miminko, mého bratříčka, si vzala s sebou.

Chtěla jsem se pustit za ní, ale ako bych byla připoutaná k posteli. Tělo mi zolovnělo a jen s nadlidskou silou jsem dokázala zvednout ruce a nohy. Sedla jsem si a pokusila se zakřičet, vzbudit celý dům, ale nic ze mě nevyšlo, jen chaboučké vrabčí začiřikání, jež odumřelo, sotva mi splynulo ze rtů. Postavila jsem nohy na podlahu, vstala a pomalu - končetiny mi ještě navzdory naléhavosti situace stále nesloužily tak, jak bych si přála - jsem vyšla na chodbu. Tam jsem se rozhlédla do obou směrů, ale neměla jsem tušení, na kterou stranu se žena pustila. Bylo zbytečné nad tím přemýšlet, mohla jít stejně dobře doprava jako doleva a jenom bych hloubáním mrhala drahocenný čas. A tak jsem se rozhodla vydat doprava, pokaždé doprava, kráčela jsem a pobízela tížné nohy k pohybu. A pak... a pak... jsem se probudila a seděla jsem třeba na kavírní stoličce v salonu nebo v Megině křesle v kuchyni, někdy sama, ale většinou obklopena sloužícími, kteří mě sledovali a dávali pozor, abych si nešťastnou náhodou neublížila či se nějak nedostala ven a neutopila se v jezeře. Má první slova po procitnutí byla vždy tatáž: "Giles, Giles, musím zachránit Gilese." A paní Grouseová nebo John, Meg, Mary, či kdo tam zrovna byl, říkali: "To nic, slečno Florence, to byl jenom sen. Pan Giles je v pořádku a tvrdě spí."

Jelikož jsem si z chodicí části snu nepamatovala v podstatě nic, vím o svém náměsíčnění jen to, co jsem se dozvěděla z pozorování ostatních. Ráda jsem náměsíčnila v dlouhé galerii, okenné chodbě v prvním patře, která se táhla podél střední části předku domu. John mi vyprávěl, že když pracoval v Blithe teprve krátce, byl jednoho sobotního večera ve vesnici v hospodě a vracel se po příjezdové cestě poněkud společensky znaven, když tu pohlédl na dům a spatřil, že dlouhou chodbou zvolna kráčí bledá postava, celá v bílém, a chvíli je vidět v jednom okně, pak zmizí a zanedlouho se objeví v okně sousedním. Tehdy o mých nočních zvycích ještě nic nevěděl. 

"Klidně vám to řeknu, slečno," povídal mi často, "nejsem žádný katolík, ale tehdy jsem se pokřižoval. Věděl jsem, že se povídá, že v Blithe straší, že to tu vždycky lákalo a přitahovalo duchy, a byl jsem přesvědčený, že se dívám na nějaký zlý přízrak. Byl jsem si jistý, že najdu všechny zamordované v postelích."

Paní Grouseová mi popsala, že vždy kráčím pomalu, ne tak, jak bývají náměsíčníci zobrazováni v knihách, tedy s rukama nataženýma před sebe, jako by byli slepí a báli se, že do něčeho narazí, ale s pažemi zplihlými podél boků. Držela jsem tělo zpříma a zdálo se, jako bych klouzala, bez škubavosti obyčejné chůze, nýbrž hladce, prý "jako byste jela na kolečkách".

To, co o Blithe říkal John, byla pravda. Paní Grouseová to prohlašovala za třesky plesky, ale Meg mi jednou povídala, že podle zdejších lidí je to místo, které duchové milují a kam si takříkajíc rádi chodí zastrašit, které přitahuje nepokojné duše jako magnet železné piliny. A nakonec jsem to sice byla jen já, náměsíčná Florence, ale jako bych tu pověru trochu přiživila.

Meg mi řekla, že když se na pochůzce probudím, několik minut zcela marní na mě mluvit, protože neslyším. Často jsem prý, předtím než jsem přišla k sobě, v ten okamžik, kdy už jsem se vymanila ze snu, ale ještě se nevrátila do skutečnosti, propukla v pláč a byla dočista rozrušená, a snažil-li se mě někdo uklidnit, odstrčila jsem ho a říkala: "Ne, ne, o mě si starosti nedělejte! To Giles potřebuje pomoct. Musíme ho najít, musíme!" A tak podobně.

Poté co jsem náměsíčnila už třikrát či čtyřikrát a začínalo se to pravidelně opakovat, zavolali místního doktora Bradleyho a ten si mě přišel důkladně proklepnout, svítil mi světélky do očí, šťoural se mi v uších, poslechl si srdce a tak dále. Prohlásil mě za zdatnou a zdravou a řekl jim, že jde patrně o projev nějakých úzkostných stavů, což je vzhledem k mé situaci siroty a otřesům v rané fázi života jen přirozené. Potvrzuje to prý fakt, že mé děsy se soustřeďují na Gilese, který je koneckonců jedinou stálou jistotou v mém životě. 

To všechno jsem si přečetla ve zprávě, již jsem jednou našla na stole paní Grouseové, když odjela něco vyřídit ve městě. Slova "otřesy v rané fázi života" mě rozzvědavila. Na rodiče jsem neměla žádné vzpomínky - matka zemřela při porodu a otec spolu s macechou, Gilesovou matkou, o pouhé čtyři roky později při lodním neštěstí. Vůbec jsem si na ně nepamatovala a sluhové, kteří byli všichni zaměstnáni až po jejich smrti, mi neměli co povědět. Raná fáze mého života byla bílým a prázdným zasněženým polem bez sebemenší stopy po havranovi.

Z románu Florence & Giles (2010), autor John Harding

Český preklad Čeněk Matocha, vyd. Plus v Prahe v r. 2012