-- Vy, Frosjo, všechno tak umíte! Všechno se vám daří! A pořád jste taková spokojená, dokonce veselá, jako by vás v živote nepotkalo a ani nemohlo potkat žádné neštestí. Tak se na nás nezlobte...
= To jako na koho?
-- No... Já nemyslím konktétne nás. Ale nás, sovětské lidi kteří vás připravili o všechno, rozloučili s matkou a... kdo ví?
= Pche! Když se kácí les, létají třísky! Copak se budeme zlobit na celý les kvůli tomu že nás jedna tříska - i když to hodně bolelo - praštila do nosu? To by bylo hloupé...
-- Ne! Vy se na to díváte takhle protože jste neviděla opravdové hrůzy jakých se nezbavíte celý život... Proto jste taková důvěřivá.
= A vy jste co, nedůvěřiví?
-- Ne... V tom to není! Jenomže když vidíte tolik strašných věcí, tak už se bojíte celý život... Ach, kdybyste viděla co se u nás dělo ve třiatřicátém! Chodila jsem na zdrávku {zrejme zdravotná škola} a tam taky dostávala přídel. Dostávali jsme takový malinký kousíček chleba. Dostali jsme ho a okamžite snědli. Domů bychom ho nedonesli, někdo by nám ho stejne ukradl, a mohli by nás i zabít! A co dělali ti bezprizorní - hrůza!
= Prosím vás! Kde by se ve třiatřicátém vzali bezprizorní? Vždyť občanská válka skončila před dvanácti třinácti lety!
-- Ptáte se kde? Tak hlavne to byli sirotci. Rodiče zachraňovali děti a když sami umřeli hlady, deti šly kam je oči vedly. Některé, ty slabší, pomřely, některé se začaly živit loupežemi a byli z nich bezprizorní. Někdy je přivezli rodiče z vesnice a nechali ve městě - ať nám aspoň neumírají před očima! Na ulicích se válely mrtvoly. A těch případů kanibalismu co bylo!

Tady se zarazila a odmlčela se. "Aha, teď už kecá!" pomyslela jsem si. "Došlo jí že je to příliš přitažené za vlasy." Bohužel nekecala. Prokecla se!

Člověk musí mít srdce z kamene aby se dokázal smát při pohledu na plačící ženy a matky lomící rukama... A oni - ti kdo nás osvobodili zpod útlaku statkářů a kapitalistů -, se na ně dívali, chechtali se a sprostě vtipkovali.
- Jevfrosinija Kersnovskaja

Postupně se přesvědčuji že v této zemi ve které je mi souzeno žít a která si dělá nárok být beztřídním státem, nejenže existují ostře oddělené společenské třídy, ale že mezi těmito třídami, [či] spíše kastami, je nepřekonatelná zeď nepřátelství a vzájemné nedůvery.
Kdesi nahoře je vládnoucí třída, třída utlačovatelů. Je jsem ještě nestačila prozkoumat a letmo jsem se s nimi střetla pouze dvakrát: poprvé když řídili naše vyhnání s maminkou z rodného domu, a podruhé když řídili "velké stěhování národů" v dobytčácích z Besarábie (a jak jsem se později dozvěděla, také z Litvy, Lotyšska a Estonska).
Potom jsou tu volní. Potomci zločinců kteří se oženili s Tatarkami a příslušnicemi severních národností žijících v tajze. Většina z nich má nízká čela, vystouplé lícní kosti a rovné černé vlasy. Povahu mají zasmušilou a krutou. Některá z děvčat jsou dokonce docela hezká, jak se říká, přitažlivá.
A konečne vyhnanci z třicátých let. Je to velmi pestrá směs. Nešťastní. Zastrašení. Většina z nich je z Ukrajiny. Jsou mezi nimi i Bělorusové. Někteří jsou z Altaje. Starci nad hrobem i mládež. Čtyřicátníci mezi nimi nejsou. Spousta žen s dětmi. Jak mi pozdeji někdo vysvětlil, muže pozatýkali roku 1937 na základe jakéhosi článku 58. Co to je?
Teprve tam, v Narymském kraji, jsem poprvé uslyšela o roku 1937 kdy se po řekách proháněly motorové čluny - "havrani" - a lidé se v noci třásli hrůzou jen co zaslechli rachot motorů. Lidé mizeli beze stopy. Musím přiznat že když jsme o těchto událostech četli v Besarábii v novinách, nic z toho jsme nechápali. Stejně jako jsme nechápali že v dobách rozkulačování a kolektivizace byly celé rodiny posílány na Sibiř. "Patrně," říkali jsme si, "se dopustili nějakého těžkého zločinu: vraždy, žhářství nebo něčeho takového, a proto je poslali do vyhnanství. Cožpak je možné potrestat někoho nevinného?" Stejně tak jsme nevěřili že byl ve třiatřicátém na Ukrajine hladomor. "Kdo to kdy slyšel aby byl na Ukrajine hladomor?! Vždyť Ukrajina je obilnice země! Dokáže uživit celé Rusko a ješte zbude na export. To jsou jen pomluvy závistivých kapitalistů!" Tak tak! Člověk holt uvěří až když ho pečený kohout klovne do pr...e!
Byla tu však ještě jedna "třída" která pro mne zůstávala záhadou. Jednou (předtím než na Angu poslali kolchozníky co si kupovali místní holky za misku polívky) k nám nahnali, hlavně na senoseč, asi sedmnácti- osmnáctiletou mládež. Na první pohled to byla zvláštní "rasa": rysy obličeje, postava, držení hlavy, tenké ruce s dlouhými prsty - to vše nasvědčovalo že se nemohli narodit místním volným, nízkočelým a tuponosým obyvatelům tajgy. Byli obuti do konopných láptí nebo "čuní" z měkké kůže bez podrážek a nosili kolchozní hadry. O to překvapivější bylo když začali zpívat Čajkovského nebo Glinkovy romance a operní árie. Jejich řeč bylo pokažená sibiřským dialektem a vulgarizmy ale občas z ní probleskovaly knižní obraty a výrazy jaké byste v tajze nečekali. Ke všemu byli negramotní nebo v lepším případě pologramotní. Ješte dodám že se spouštěli zcela bezostyšně a přede všemi a ještě k tomu předváděli žárlivé scény. Co je přivedlo na Sibiř? Co je dovedlo do takového stavu? Nikdy jsem to nepochopila.
- Jevfrosinija Kersnovskaja

aneb: Sovětský výcvik na posílení osobnosti. Nic pro maminčinho mazánka...

Po noci strávené v tlačenici a smradu - když už nemůžete spát zimou, štěnice vás tolik netrýzní. Ale jakmile je v baráku o něco tepleji, štěnice si okamžitě všechno vynahradí -, se musíte už v pět hodin ráno, kdy je kolem ještě hluboká noc, postavit do fronty u dvěří jídelny.
Bože můj, co se děje když se tyto dveře otvírají! Dav zdivočelý hladem a vědomím že na ty kdo se opozdí nic nezbude, se vrhá dovnitř; všichni se strkají a srážejí jeden druhého na zem. Přímo proti dveřím stál kambus - litinová kamna - a dav hrnoucí se zezadu, tlačil na tento kambus ty co byli vepředu. Všichni pospíchali aby nezůstali bez balandy a aby ji stačili sníst. Nejšikovnejší byl Zejlik Malčik se svým nočníkem. Tento zdivočelý dav mi byl natolik odporný že jsem nejednou zůstala bez pelévky. A to byl přede mnou celý den těžké práce!
Není divu že jsme trpěli něčím jako halucinacemi. Stávalo se že jsem šla po cestě a představovala si: "Ech! Kdyby tak tady na té cestě najednou ležel bochník chleba!" A skutečne se mi zdálo že tam ten bochánek vidím.
Únava nepozorovaně narústala v prímé úměře s tím jak ubývaly síly. Ještě stále jsem si odmítala přiznat že toto je začátek konce. Pořád jsem doufala že dojde k nějakému zlomu; že ještě seberu síly a vyplavu z tohoto smrtelného víru: udělám čtyřicet norem, začnu dostávat o něco víc peněz a pak... Co pak?! Stejně si nebudu moci koupit větší příděl. Ano, ale aspoň ten příděl nepropadne ve dnech kdy nejsou peníze na jeho zakoupení. Ještě trochu, ještě jedno vzepětí - a postavím se na nohy!
Takto uvažuje na smrt nemocný člověk který neví že jeho neduh je smrtelný a který pořád ještě doufá. Avšak přišel den kdy jsem si plně uvědomila beznadějnost své situace.
- Jevfrosinija Kersnovskaja

M [19.05.2012 17:42]: Nemusí zrovna pršet. Záchrannej tým je na cestě :)))) Zachovej chladnou hlavu, von se k Tobě někdo prostřílí.

Dosť by ma zaujímalo čo průsgumák cíti keď udeľuje takú optimistickú radu. Alebo takému človeku by ju neudeľoval? Ale prečo? Lebo by to bola čistá lož?

Pomohla jsem jedné ženě rozřezat na polena velikou kládu ale sdělila mi že mi k jídlu nemá co dát i když jsem jí nabízela poníze.

-- A slepice krmíte čím? Ta šedivá směska, co to je?
= To jsou udušený ryby. Sněhu bylo teďka málo, led byl tlustej a ryby se udusily. Vybrabala jsem je zpod ledu. Změkly ale nezkazily se. Slepice to žerou!
-- Nuž co, slepice je boží tvor. Já taky. Prodej mi za rubl té směsky!

Tetka mi nabrala dětský kyblíček jakési šedivé kaše ve které se daly rozeznat šupiny, ploutve a rybí hlavy... Vypadá to nechutně! Ale co, slepice to žerou a nechcípají.
- Jevfrosinija Kersnovskaja