Pro něj všechno

Černá velryba…(pokračování 4)

Probudila jsem se na posteli. Co tu dělám? Tu jsem být neměla. Toto je postel Honzova a já měla spát na madraci. Hlava mě bolela. Žaneta se na mě podívala:

„To bylo děsný včera.“

„Nic si nepamatuju.“

 „To buď ráda, tak opilou jsem Tě ještě neviděla. Co ty jsi dělala…“

„Co to do nás lili?“

„Ouzo.“

„Vím jen, že jsem volala v noci Michalovi.“

„Jsi jím posedlá. Už na něj zapomeň.“

„Já bych ráda a copak to jde? Takovej trapas, určitě jsem mu vyznávala lásku.“

„Volala jsi mu celkem 3x, pořád si tu hledala drobné na telefon.“

„Jo a slíbila jsem mu, že mu vyřídím řidičák. Že nebude muset chodit ani na jízdy, přijede z Rakouska rovnou na zkoušky.“

„Neposer se z něho, on si tě nezaslouží.“

„Žany, to neřeš. Jsme kamarádi, co se mají rádi.“

„Nic si nenamlouvej, ty ho miluješ a on tebe ne.“

„Kde je Marcela?“

„Ještě spí.“

„Co ten Honza? Nechtěl po mně něco?“

„To nevím, ale Pavel po mně jo.“

„My jsme děsný krávy. A kde jsou ostatní?“

„Jeli řešit něco se zedníky. Zase jsou problémy s placením. Honza se tu se třemi hned ráno pohádal. Prý jim dluží za 2 týdny.“

„Je plno hodin, měly by jsme už pomalu jít do práce. Vzbudím Macka. Dnes nám tam nastupuje novej číšník. Prej už tam dělal.“

„Jen aby po něm nevyjel Jarek.“

„Ten už má nějakýho Angličana, dokonce ženatého a opouští i rodinu.“

„Co tady se děje…“

Cestou do Dionýsos jsme ani moc nemluvily. Marcela byla zadýchaná. Šly jsme do kopce rázným krokem a ona kouřila jednu cigaretu za druhou. Mě bolela hlava po té anýzové kořalce. Bylo kolem 11, ale uličky tu byly ještě prázdné. Jen obchodníci uklízeli a chystali se na polední provoz. Před tavernou už byla zahrádka připravená. Dokonce už i roztažené slunečníky. To asi ten nový si přivstal. Nemusíme tolik spěchat. To by bylo fajn, kdyby to tak bylo každý den.

Jorgos už si chystal maso na gyros, Jarek čistil zeleninu a zdálo se, že dnes se moc nepředřeme.

„Marci, víš co jsem slíbila Michalovi?“

„Vím, zařídíš mu řidičák.“

„To je to, slibuju a ani nevím, jak to udělám.“

„Ty si poradíš, pro něj uděláš cokoli.“

„Jsem blbá, já vím.“

„Nejsi, blbej je on.“

Holky měly pravdu. Udělala bych pro něj cokoli. Tři roky ho miluji. Tři roky ho obdivuji. Je jiný, než všichni ostatní. Když v 18 emigroval, jako by se mi zhroutil svět. Bála jsem se, že už ho nikdy neuvidím. S ním bylo všechno jiné. On byl jiný. Inteligentní a moc pěkný. Oči mu lemovaly husté řasy, výrazné plné rty…prostě krásný kluk. Předstírali jsme dospělost. Dokonce jsme si i vykali. Byla to hra, která mě bavila. Nalhávali jsme sami sobě, jak moc jsme samostatní, zkušení, rozumní a odvážní. Věřili jsme tomu a podle toho se i chovali. Nic nebyl problém. Díky Michalovi jsem si i hned po maturitě troufla na práci mistrové. Později jsem dostala místo vedoucí denního baru. Bylo mi 20 a chtěla jsem se zase někam posunout. Když se Michal  dokázal postavit na vlastní nohy a začal žít v Rakousku, musela jsem i já dokázat sama sobě i jemu, že nejsem o nic horší. Dala jsem v práci výpověď a našla jsem si práci tu, v Německu. Kdyby nebylo Michala, nejspíš bych byla pořád mistrová a rozčilovala bych se s učni. Kdyby nebylo Michala, určitě bych nebyla v Marburgu a nikdy bych nepoznala dolmades, galaktoboureko, musaku a všechna ta řecká jídla po kterých jsem tu pomalu tloustla. Michal byl můj motor. Nikdy mi neradil, co mám dělat. Nikdy mě nepřemlouval. Já se mu však chtěla rovnat. Někdy být i lepší než on. Proto musím zařídit, co jsem mu slíbila. Vím, že se mi to povede. Pro něj udělám opravdu vše…