Šeptá Kdys dívka se zrodila,

Z jemných mořských vln,

Elfým jazykem mluvila,

 I řečí laní a srn.

 Snad Elfského původu,

Snad z krásných Oirů rodu,

A bez tisíců důvodů Milovala vodu.

Vždyť z vody sama povstala,

A ve vodě zemřít měla,

 A od přírody dostala,

Jas překrásného těla

Vlasy dlouhé,bílé

Jak ranní vodní hladina,

A oči velké,milé

Jak nejkrásnější vidina.

V těch očích něco bylo,

Nejdivnější krásný sen,

 Třpytu se z nich lilo,

A byly modré jako len.

 Naemi byla z čisté pěny,

z mořské hlubiny a vln

 Šaty poseté krůpějemi,

A protkávané písní srn.

 Když jednou plula se svým vánkem,

Veliká bouře ji pohltila,

Však proplétala duše spánkem

 Potkala duši,která o ní snila.

Äthemi,sám Elfů král

 Pocítil-čas se ztrácí.

Jen vlny s bouří proklínal,

 Sám do nich skočil pro jiskru krásy.

Divoká bouře ničila stromy,

 Elfské koráby,závist a skály,

Tu pohromu přežily jen elfské domy,

Plné nářku a slz po Elfském krály.

Když poslední vlny po bouři pěnily

 Zbarvené krví,tak jasně rudou,

 Jak smutné pocity spolu se ženily,

Na skály neměl král lebku dost tvrdou.

Král zemřel,kousek od cíle svého,

Naděje povadla,jen jeho duch vzplál

Pro krásnou pannu tak osudu zlého dosáhl.

Však ona žila dál.

Více již nezazněl její hlas,

Elfové ztratili víru,

 Mezi skalami byl vidět jas,

Jež pomalu ztrácel sílu.

A už staletí desítky,

 Ač nikdo pak neslyšel o ní,

Dávají květiny k Neaminým útesům.

o ní soumrak pod kopyty koní.

Ve vodě zemřít měla,

A ve vodě zemřela,

 Ani jas jejího těla,

Nezasáhl osud.

Smrt si ji sevřela.

 A básně elfské,i přes ten čas,

 Pějí o Naëmi a Äthemovi.

 Snad se víra otevře jak obilí klas,

Ať  Naëmi nezůstane jen vzpomínkami a slovy.

zdroj: www.carodejnictvi.blog.cz   autor: Kérés - Madelein