Co bylo možno o Moosbruggerovi říci po stránce právní, bylo by se dalo vyjádřit jedinou větou. Moosbrugger byl jedním z oněch mezních případů, které z právnictví a ze soudního lékařství zná i laik jako případy se sníženou příčetností.
Příznačné pro tyto nešťastníky je, že mají nejen méněcenné zdraví, nýbrž také méněcennou nemoc. Příroda má podivnou zálibu v tom" že takové osoby produkuje v nadbytku; nátura non fecit saltus, příroda nedělá skoky, libuje si v přechodech a i ve velkém udržuje svět v přechodném stavu mezi slabomyslností a zdravím. Ale právní věda to nebere na vědomí. Říká: non datur tertium sine medium inter duo contradictoria, tedy: člověk je buď schopen jednat protiprávně, nebo toho není schopen, neboť mezi dvěma protiklady neexistuje nic třetího a středního. Touto schopností se stává trestným, touto svou vlastností trestnosti se stává právní osobou, a jako právní osoba se podílí na nadosobním dobrodiní práva. Kdo tomu hned neporozumí, ať si vzpomene na kavalerii. Jestliže se nějaký kůň chová při každém pokusu na něm jezdit jako ztřeštěný, je ošetřován s obzvláštní péci, dostane nejměkčí bandáže, nejlepší jezdce, nejvybranější píci a jedná se s ním nanejvýš trpělivě. Jestliže se naopak proviní jezdec, strčí ho do zablešené klece, nedají mu jíst a navlečou mu želízka. Tento rozdíl je odůvodněn tím, že kůň náleží pouze do zvířecí empirické říše, kdežto dragoun se podílí na logicky mravní říši. V tomto smyslu vyznačuje člověka před zvířetem, a lze dodat, i před choromyslným, že je podle svých duševních a mravních vlastností schopen jednat protiprávně a dopustit se zločinu; a ježto teprve trestnost je onou vlastností, která ho pozvedá v mravního člověka, je pochopitelné, že se jí právník musí neochvějně držet.
K tomu bohužel ještě přistupuje, že soudní psychiatři, kteří by byli povoláni se proti tomu postavit, jsou ve svém povolání obvykle mnohem ustrašenější než právníci; prohlašují za opravdu nemocné jen takové osoby, které nedovedou vyléčit, což je skromná nadsázka, protože ty druhé nedovedou také vyléčit. Rozlišují mezi nevyléčitelnými duševními chorobami, mezi takovými, které se s pomocí boží na nějaký čas zlepší samy, a konečně takovými, které lékař sice také nedovede vyléčit, ale pacient se jich mohl vystříhat, ovšem za předpokladu, že na něj nějakým vyšším řízením včas zapůsobí správné vlivy a úvahy. Z této druhé a třetí skupiny se rekrutují oni pouze méněcenní nemocní, s nimiž sice anděl medicíny, přijdou-li k němu do soukromé praxe, jedná jako s nemocnými, které však stydlivě přenechává andělu práva, sctká-li se s nimi v soudní praxi.
Takový případ byl Moosbrugger. Během jeho počestného života, přerušovaného zločiny příšerného vzkypění krve, ho drželi v blázincích právě tak často, jako ho z nich propouštěli, a považovali ho za paralytika, paranoika, epileptika a cirkulárního pomatence, dokud mu při posledním přelíčení dva obasvlášť svědomití soudní lékaři nenavrátili zdraví. Přirozeně že tenkrát nebyl v tom velkém, přeplněném sále ani jediný člověk, je dva nevyjímajíc, který by nebyl přesvědčen o tom, že Moosbrugger je do jisté míry nemocen; ale nebylo to takovou měrou, jak odpovídalo zákonem stanoveným podmínkám a jak smělo být uznáno svědomitými mozky. Neboť, je-li někdo částečně nemocen, je podle názoru učitelů práv také částečně zdráv; je-li však někdo částečně zdráv, je také alespoň částečně odpovědný za své činy; a je-li někdo částečně odpovědný za své činy, pak je odpovědný plně; neboť příčetnost je, jak říkají, stav, v němž člověk má sílu rozhodnout se nezávisle na jakémkoli nátlaku sám ze své vůle pro nějaký záměr, a takovou rozhodnost nelze současně mít a nemít.
To sice nevylučuje, že existují osoby, jejichž stavy a sklony jim znesnadňují odolávat „nemravným popudům" a dobrat se „rozhodnutí k dobru", jak to nazývají právníci, a jednou takovou osobou, v níž okolnosti, jež se někoho jiného ani netknou, už vyvolají „rozhodnutí" k trestnému činu, byl Moosbrugger. Ale jeho duševní a rozumové síly byly za prvé podle názoru soudu do té míry neporušeny, že, kdyby jich použil, mohl by čin právě tak dobře zůstat nespáchán, a v důsledku toho není důvod vyjmout jej z mravního dobra odpovědnosti. Za druhé spořádané vykonávání spravedlnosti vyžaduje, aby bylo každé provinění, bylo-li spácháno vědomě a úmyslně, potrestáno. A za třetí se právnická logika domnívá, že všem duševně chorým — s výjimkou oněch docela nešťastných, kteří, když se jich zeptají, kolik je sedmkrát sedm, vyplazují jazyk, nebo když mají uvést jméno Jeho císařského a královského Veličenstva, říkají „já" — zbývá ještě minimum schopnosti rozlišování a sebeurčení, a že by to vyžadovalo pouze obzvláštní vypětí inteligence a síly vůle, aby rozpoznali zločinný charakter činu a odolali zločinným popudům. To je však asi to nejmenší, co se smí od takových nebezpečných osob vyžadovat.
Soudní dvory se podobají sklepům, v nichž je moudrost prapředků uskladněna v lahvích; člověk je otevře a plakal by, jak se nejvyšší, nejvykvašenější stupeň lidského úsilí o přesnost stává nepoživatelným, dokud není dokonalý. Přesto, zdá se, neotužilé osoby opájí. Je známý zjev, že anděl medicíny, když delší dobu naslouchal vývodům právníků, nezřídka zapomene na své vlastní poslání. Sklapne pak řinčivě křídla a chová se v soudní síni jako záložní anděl právní vědy.