Když jsem přijela, byla kancelář plná modelek bavících se o vánočních prázdninách. Dřív jsem bývala vždycky veselá a přátelská, a teď jsem se najednou přistihla, že stojím někde v koutě se svojí lehkou colou v ruce. Pozorně jsem si prohlíže­la svoje kolegyně a kouřila jednu cigaretu za druhou. Opravdu, většina z nich byla hubenější než já. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? "Děje se něco?" zeptala se moje bookerka Cathy a pohladila mě po ruce. "Ne, vůbec nic," odpověděla jsem, ale stejně jsem se ne­mohla udržet. "Připadám ti tlustá, Cathy?" "Cože, tlustá, to rozhodně ne, ale komu by neprospělo pár kilo shodit?" zasmála se a šla dál. Změřila jsem šiji pohledem a rozhodla se, že tedy každopádně nechci skončit tak tlustá jako ona. Vážila určitě takových 60 kilo a nohy měla jako kůly, protože byla malá. Časem jsem pomalu začala měnit svoje jídelní návyky. Pře­mýšlela jsem nad každým kouskem jídla a to pro mě bylo něco nového. Předtím mě tohle ani nenapadlo a mezi modelkami v agentuře jsem byla jediná, kdo si několikrát za týden zašel na večeři do McDonald's. Těsně před tím, než jsem jela domů na vánoční prázdniny, jsem potkala Reného, který pracoval jako logistik pro loďař-skou společnost A. P. Moeller. Byl milý, mladý a ambiciózní a já s ním začala flirtovat. Občas jsem měla špatné svědomí vůči Jesperovi, který mi věrně týden co týden psal a každý dopis zdobil spoustou malých srdíček. Ale nějak se mi podaři­lo přesvědčit samu sebe, že to je v pořádku. Jesper je v Dánsku a já tady, 10 000 km od domova. René hodně sportoval, já je­nom kdysi dávno dělala házenou, ale teď jsem začala s nadše­ním chodit na dlouhé procházky. Někde hluboko uvnitř jsem cítila, že se ve mně odehrávají podivné změny, ale nechtěla jsem si to připouštět. Když se chci jako modelka prosadit, mu­sím pro to přece něco udělat, dosavadní způsob života mi zas až tak závratné výsledky nepřinesl. Nakonec to bude nejspíš správné, že jsem teď začala žít zdravěji a více sportovat, říkala jsem si, když jsem večer ležela v posteli a bolelo mě břicho. Jednou v neděli ráno, když jsem se nimrala s půlkou hous- ky, se mě René zeptal, jestli nedržím dietu. "Ne, já?" smála jsem se a vzala si ještě půlku, abych přesvědčila jeho i sebe. Po měsíci jsem cítila, že mi jsou džíny volnější, a měla jsem z toho radost. Modelky z agentury mě chválily, jakou mám pevnou vůli, že si dokážu odříct sladkosti, a když moje šéfová jednou v pátek večer prohlásila, že vypadám lépe než kdy předtím, nebylo už pro mě cesty zpátky. Dříve jsem ráda vyrážela s kolegyněmi do města, ale časem jsem si zvykla přidávat se k nim, až když byly po večeři. Chlá­cholila jsem se tím, že by ostatní nepochopily, jak to že já si dávám jenom jeden chod, zatímco ony si pochutnávají na ně­kolika. Brzy to bylo tak, že jsem přicházela kolem jedenácté hodiny s prázdným žaludkem a bavila se s nimi až do rána. Byla jsem sama se sebou spokojená, líbila se mi ta nově nabytá moc. Konečně jsem dokázala dělat něco pořádně. Pra­covní nabídky se jenom hrnuly a všichni shodně prohlašovali, že jsem hezčí než kdy dříve. Ale moje sebedůvěra, která by díky všem těm pochvalám měla vyrůst až do nebe, se naopak scvrkávala. Jestliže se mi za tak krátkou dobu podařilo takhle zkrásnět, jaké zázraky bych teprve mohla dokázat za pár měsí­ců? Trávila jsem neuvěřitelnou spoustu času plánováním roz­vrhu svých dnů. Každý den mi začínal kolem deváté, kdy jsem mírně zniče­ná náročným nočním životem vstávala z postele. Vypila jsem hrnek kafe a dala si cigaretu. Pila jsem dvakrát tolik kafe a kouřila dvakrát tolik cigaret než před Vánoci. "Není to zdra­vé," radil mi můj chytrý vnitřní hlas, zatímco ten druhý, vytr­valý, byl přesvědčen, že to je nevyhnutelné, pokud chci dosáh­nout svého cíle a ještě víc zhubnout. Dopoledne mi uteklo při návštěvách klientů, první přestávka byla až na oběd, který jsem rychle odbyla miskou polévky. Ostatní si vůbec nevšim­li, jak málo jím, protože jsem je po celou dobu oběda něčím bavila. "Jak je to s nimi jednoduché," myslela jsem si vždyc­ky, když jsme vstávali od stolu a oni si hladili plné břicho. Přišlo mi zvláštní, jak rychle jsem si zvykla jíst tak málo, aniž bych cítila hlad. Odpoledne jsem trávila většinou v agentuře s modelkami, které zrovna nebyly v práci. Sesedly jsme se ko­lem kulatého stolku, pily colu light, kouřily a smály se až do večera. Pro mě osobně to bylo s jídlem nejhorší večer. Večeře jsem odjakživa milovala, ale teď bylo potřeba vypořádat se s nimi co nejrychleji. Čím kratší dobu jsem večeřela, tím míň jsem toho snědla. René několikrát poznamenal, že jsem při našich dřív tak romantických večeřích najednou jak duchem nepřítomná. "Jsem jenom unavená," pípla jsem a zahrnula ho polibky,aby přišel na jiné myšlenky. Ve dne tvrdě pracoval a kolem desáté, kdy jsem se já začala probouzet, už padal únavou. Toužila jsem po nějakém povyražení a Tokio bylo pro milov­níky nočního života jako já ideální. Často jsem vyrážela do města sama, a stejně nakonec skončila v družném rozhovoru s tím nebo oním. Nikdy mi nedělalo problém dát se s někým do řeči, a seznámila jsem se tak s těmi nejneuvěřitelnějšími lidmi.