Milí súdruhovia z High Society...dlho som sa sem neozvala a rozmýšľala som, čo sem napísať. Nie, že by som nevedela čo, skôr naopak, nevedela som čo napísať ako prvé (o našej skupine, reagovať na Fancyin článok, dokončiť začaté témy, zamyslieť sa nad budúcnosťou našej skupiny, napísať o plánovaných akciách, ktoré mi behajú hlavou....rôzne nápady...a či má vôbec tento blog zmysel)... napokon som nenapísala nič, čas ukáže aké sú potreby našej družiny (ak ešte je) a akým smerom sa bude uberať...(spontánne, akoby povedala Fancy). Namiesto toho vám sem napíšem len tak pre potešenie jednu básničku, myslím, že vyjadruje to, čo som s High Society zažila a čo pre mňa HS znamenala (a stále znamená):

...přes padnutej most, přes všechny zlé chvíle,

však neříct si dost, kým nespatříš cíle,

po celou noc stát a usínat ránem,

plamene se ptát, proč je ve tmě pánem,

spívat, snít a hrát, neskrývat se v dešti,

duši volnost dát a znát, co je štestí,

vlaštovkou se stát, přelétnout poušť Gobi,

přestat si jen přát, ať se kdo chce zlobí,

uskutečnit sny, přejít dalším patrem,

na sebe přísný a pro druhé bratrem,

jít a nevnímat jak se život píše,

občas zaspívat, občas kráčet tiše,

občas pohladit jemné stébla trávy,

struny naladit a pak jak se praví:

srdcem prožívat, i bouřka je hezká,

zpět se nedívat, když tě volá stezka...