Ivan Petrovič Pavlov (14. září 1849, Rjazaň – 27. února 1936, Leningrad) byl ruský fyziolog, psycholog a lékař, který se zabýval studiem trávicích procesů a s nimi spojených reflexů. V roce 1904 obdržel za své výzkumy Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Byl 24. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.[1] Život a výzkum[editovat | editovat zdroj] I. P. Pavlov byl pro tehdejší politickou situaci v Rusku trochu nepohodlnou osobou, a tak byl trochu problém zjistit některé údaje o jeho životě, protože v různých publikacích se lišily, a to kvůli tomu, že po jeho smrti byly údaje o jeho životě upraveny. Narodil se 26. září 1849 v Rjazani v Rusku. Nejprve studoval církevní školu, později přestoupil na teologický seminář. Později inspirován pokrokovými myšlenkami Pisarova a Sečenova opustil Pavlov církevní kariéru a zasvětil svůj život vědě. Pavlovův rodný dům v Rjazani V r. 1870 se zapsal na právnickou univerzitu, odkud na povolení rektora přestoupil na fakultu chemie a fyziky a navštěvoval kurzy přírodních věd. Studoval fyziologii, která se stala skutečnou náplní jeho života. Již během tohoto prvního kurzu publikoval ve spolupráci se svým spolužákem Afanasjevem odbornou publikaci o pankreatických nervech. Toto dílo bylo široce uznáváno a oceněno Zlatou medailí. Napsal také spolu se spolužákem Velikým vědeckou práci o vlivu vegetativní nervové soustavy na krevní oběh. V roce 1879 obdržel lékařský titul s vyznamenáním. V roce 1881 se oženil se studentkou pedagogického institutu Serafinou Vasilijevnou Karčevskou. O dva roky později získal titul docenta po obhajobě své disertační práce O odstředivých nervech srdce. V té době žili manželé Pavlovovi v naprosté chudobě a zemřel jejich prvorozený syn Mirčik. V r. 1884 se jim narodil druhý syn Vladimír. V roce 1887 byl Pavlov povýšen na dvorního radu. V roce 1890 byl jmenován profesorem farmakologie na Vojenské lékařské akademii v Petrohradě. Následně byl pověřen mecenášem Institutu experimentální medicíny princem Alexandrem Petrovičem Oldenburským zřízením fyziologického oddělení, které pak vedl až do své smrti. Zde učinil většinu svých slavných objevů. V tomto roce také popsal fenomén psychické sekrece u psů. Dospěl k rozlišení dvou typů reflexů – vrozených a dále reflexů vyvolaných nepřímo určité kombinace vnějších podnětů (spojených s vrozenými), kt. nazval reflexy podmíněnými. Položil tak základy mechanisticky orientované psychologie. Po odchodu prof. Tarchanova vedoucího katedru fyziologie Vojenské lékařské akademie se dostal na jeho místo. O dva roky později publikoval své závěry z oblasti fyziologie zažívacího traktu v práci s názvem Příspěvky k funkci hlavních trávicích žláz a roku 1903 vydal Experimentální psychologii a psychopatologii zvířat. Roku 1904 byl vyznamenán Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu. Své objevy nakonec shrnul ve sborníku Podmíněné reflexy (1923): Nepodmíněný podnět-působí bez žádných zvláštních podmínek; Nepodmíněný reflex-reakce na nepodmíněný podnět (instinkt); Podmíněný podnět-původně neutrální podnět; Podmíněný reflex-reakce na podmíněný podnět. Využití těchto klasických podmiňování se užívá v léčbě alkoholismu - alkoholikovi se po požití, čichnutí, nebo dívání se na alkohol podá tableta, která do půl hodiny způsobí zvracení. Takto se to užívá několik týdnů a závislý člověk si podmíní tuto spojitost, tzn. že po ukončení léčby mu pohled, vůně i chuť na alkohol působí pocit zvracení, takže se k tomuto zlozvyku těžko vrací. 27. února 1936 zemřel v Leningradě na bronchopneumonii, což je zánět v důsledku vniknutí bakterií do plic.