Líto mi je víc věcí. Záleží mi na lidech. Když čtu noviny, tak mám chuť povolat Blanický rytíře na zahraniční misi.

Darmo nejsme v SR nejnedůvěrnější stát. Ale nejvíc mi je líto, protože politiku jsem zakopal tam kam patří, že ctihodné blogerky a blogeři, které jsem poznal,měl jsem je rád i hádal se s nima, třeba, se nějak vytratily(i). Nebo se překonspirovaly (i). Koukám, v komentářích samá nula, dva tři?

Jó, to byly časy, kdy jsme se tu vybláznili, o všem možném i nemožném. To je mi líto. Noví nemaj ekvivalent.

Stárnu. Beznadějně. Je to normální. Zatím ůspěšně tahám svůj téměř šedesátej kříž. Sice né přímo tam, kde se patří, no ukřižovali mne nejedenkrát. Nevadí.Každej má svůj kříž. Zásadně nelitovat. Všeho, čehož  se vám stalo, stalo se z vyšší moci. Je to výzva. Pro mne. Na kolenou mne viděli, ale jsem se dokázal  postavit aspoň na čtyři.Ale jsem Husita. To se tu moc nenosí. Boží bojovníci jsou fujtajblový od doby, kdy obléhali Spiš)))

Nevadí.

Takže mi je smutno, když se dívám na blog . Nevím, co se stalo, proto nekomentuji. Vspomenete ještě, na naše společné bitvy za slovobodu slova na blogu, mezi sebou? Názorová protivenství? Asi už většina né.

Mám jeden jediný dobrý pocit, že jsem byl při tom. Už bojuju jinde, ale srdce blogera mi nedovolí aspoň nenakouknot. Sem tam utrousit nějakou krávovinu a víc už nic.