Zpoved JKR

Na internetu jsem nasel rozhovor s JKR o HP a princi dvoji krve
Po precteni clanku by vas mela napadnout myslim si dulezita teorie
k sedme knizce

ROZHOVOR S J. K. ROWLINGOVOU

16. července 2005
Den vydání knihy Harry Potter a Princ dvojí krve
Edinburgh, Skotsko

Emerson Spartz (MuggleNet): S kým diskutujete o Harrym Potterovi?
JKR: Myslíte, když na něm pracuji? S nikým, což je pro mě nezbytná podmínka při psaní. Říká se o mně, že jsem samotář. Nevím, jak je to v Americe, ale tady u nás v Británii není jediný článek o mé osobě, aniž by k mému jménu nebylo připojeno slovo samotářská. Já ale vůbec nejsem samotář. Oni tím spíš myslí, že jsem tajnůstkářka, a to proto, že je to pro mě nutná podmínka při práci. Nemá to vůbec nic společného s licencí nebo s tím, že si chráním svůj „majetek“ – nenávidím, když tomu lidé říkají „majetek“, ale často se tomu tak stává – můj názor je takový, že když něco, na čem pracujete, rozebíráte s ostatními, plýtváte tak energií, kterou budete potřebovat na tu práci samotnou. Určitě potkáte nebo už jste potkali spisovatele, kteří stojí u barů a s ostatními rozebírají romány, na kterých pracují. Kdyby na nich ale doopravdy pracovali, tak budou sedět doma a psát. Jen málokdy se stane, že řeknu Neilovi, že mi ten den šlo psaní od ruky nebo že se mi povedlo napsat dobrý vtip, ale nikdy bych to s ním nerozebírala do detailů. Jako první vidí rukopis moji editoři – Emma, která je odpovědnou redaktorkou pro vydání tady v Británii, a Arthur, který má na starosti americké vydání. Spolupracují spolu a navzájem si sdělují své názory na knížku. Potom přijdou za mnou a předloží mi své návrhy. Samozřejmě je hrozně osvobozující, jakmile si někdo knížku přečte a já to s ním můžu rozebrat. Držím to všechno v sobě 18 měsíců, takže pak přijde taková exploze, kdy všechny mé výlevy schytá právě Emma s Arthurem. Hrozně ráda potom poslouchám, co si o tom všem myslí. Oběma se šestý díl moc líbil a chválili ho. Ale samozřejmě se občas nějakým těm hádkám nevyhneme.

ES: Tohle je pravděpodobně divná otázka, ale kolikrát jste své knížky četla?
JKR: To vůbec není divná otázka, naopak je velmi rozumná. Jakmile je knížka vydána, málokdy se stane, že si ji ještě někdy přečtu. Legrační je to, že když si nějaký ten díl vezmu, abych do něj nahlédla a něco si ověřila, což se stává docela často, tak se do něj obvykle začtu a nevím, kdy přestat. Nicméně přečtu pár stránek a vrátím se zase k práci. Ale nikdy bych například nešla do vany a na čtení bych si s sebou vzala jednu ze svých knížek. Proto existují tisíce fanoušků, kteří ty knížky znají mnohem lépe než já. Já mám tu výhodu, že zase vím, co se stane a co se stalo v minulosti a tak podobně.

Melissa Anelli (The Leaky Cauldron): Kolik už máte krabic s příběhy z minulosti, s tím, co se jaké postavě kdy stalo?
JKR: To se těžko říká. Já jsem neorganizovaný člověk, ale krabice určitě mám. Jsou plné poznámkových bloků, protože znát minulost jednotlivých postav je hodně důležité, takže to potřebuju mít zapsané někde, kde to snadno najdu. Pořád něco ztrácím, proto ty bloky – najdu je lépe než kus papíru, na který jsem kdysi něco načmárala.

ES: Až vyjde sedmá kniha, necháte i nadále puštěné své webové stránky, abyste mohla odpovídat na otázky fanoušků?
JKR: Určitě, nedokážu si představit, že bych je o půlnoci, kdy vyjde sedmý díl, dala pryč z internetu. Ne, to určitě ne. Mám takový pocit, že se mi nepovede v knížkách vysvětlit všechno to, co budou chtít fanoušci vědět – jako třeba oblíbené barvy jednotlivých postav. Takové věci chce spousta lidí znát. Je jasné, že v knihách nevysvětlím všechno, co posedlý čtenář touží vědět. Webové stránky jsou způsob, jak to napravit.
Také si myslím, že lidé budou nadále rozvíjet nejrůznější teorie o tom, co se s postavami po sedmém díle stane. Hodně lidí bude určitě pátrat po tom, jak je to s minulostí postav, které nebyly tak důležité pro děj. Takže tu bude obrovský prostor pro fan fiction. Třeba já jsem velký fanoušek Jane Austenové a také přemýšlím nad tím, co se stalo s hrdiny jejích románů. Jestli třeba někde žijí, co dělají a tak podobně. Vím, že nejsem jediná. Ale s jistotou mohu říct, že sedmý díl bude poslední. I když na mě spousta lidí dělá smutné psí oči a prosí, ať napíšu aspoň jeden navíc. Ale ne, myslím, že to bude těch sedm knih.

ES: Sedm dílů je hodně dlouhá série.
JKR: Přesně tak. Nemyslím, že mi někdo řekne, že nepíšu dál, protože mám strach.

MA: Kdybyste ještě někdy měla napsat něco o Harrym, bylo by to o něm nebo o jiné postavě? Anebo nějaká odborná knížka?
JKR: Ta nejpravděpodobnější věc, a už jsem to několikrát zmínila, by byla encyklopedie. V ní bych si mohla vyhrát s ne tak významnými postavami a napsat jejich životopisy nebo něco podobného.

MA: A teď jedna velká, obrovská, důležitá otázka ohledně šestého dílu – je Snape zlý?
JKR: (usmívající se) Ale, ale, vy jste tu knížku četla, ne? Co si myslíte vy?
ES: Ona se snaží to dostat z vás kategoricky.
MA: Na jednu stranu je tu spousta lidí, kteří mají teorie o spiknutí, a na druhé straně jsou lidé, kteří tvrdí, že…
JKR: Kteří si udržují aspoň nějakou naději (smích)…
ES: Ano!
MA: Ano!

ES: Jako ti, co se pořád zabývají vztahy mezi jednotlivými hrdiny!
(všichni se smějí)
JKR: Tak dobře – to, co se stalo mezi Harrym a Snapem, je teď stejně osobní jako vztah Harryho k Voldemortovi. Jestli ne o něco víc osobní. Nemůžu odpovědět na vaši otázku konkrétně, protože bych prozradila až moc… samozřejmě, že co se stalo, ovlivní obrovským způsobem jejich další setkání, ale víc nemohu říct. Všichni víme, že se najednou objeví tisíce teorií o tom, co bude dál. A já už se na ně moc těším (smích) – vím, že to ode mne není pěkné, ale já všechny ty teorie miluju.

ES: Víme, že Brumbál rád vidí v lidech to dobré, ale někdy to vypadá, že lidem důvěřuje až na hranici lehkomyslnosti.
JKR: S tím souhlasím, ano, s tím souhlasím.

ES: Jak může někdo tak –
JKR: Inteligentní…
ES: být tak slepý ohledně některých věcí?
JKR: Tohle bude více vysvětleno v sedmém díle. Ale řekla bych, že hlavně v páté a šesté knize bylo ukázáno, že inteligence vás neochrání před emocionálními chybami a já se domnívám, že Brumbál je toho příkladem. Ve skutečnosti se přikláním k tomu, že být velmi inteligentní může někdy způsobit problémy, stejně jako se stalo u Brumbála, protože jeho moudrost ho izolovala. A to je v knížkách velmi vidět. Kde je někdo jemu rovný? Kde má nějakého partnera? Nějakého důvěrného přítele? Brumbál nemá nikoho takového. On je vždycky ten, kdo dává, ten, kdo má pochopení a ten, kdo všechno – téměř všechno – ví. Myslím si, že zatímco čtenáře nabádám k tomu, aby profesorku McGonagallovou uznávali jako velmi váženou osobnost a Brumbálovi hodně nápomocnou, nikdy mu nebyla rovna. Tohle je trochu zdlouhavá a možná i vyhýbavá odpověď, ale víc opravdu nemůžu prozradit.
ES: Ne, to byla dobrá odpověď.

MA: To, že Brumbál je velmi osamocený, je zajímavá myšlenka.
JKR: Já ho vidím jako velmi izolovanou osobu a už mi hodně lidí řeklo, že si myslí, že je od ostatních jakoby úplně oddělený. Jednou mi moje sestra řekla - bylo to, když se Hagrid zavřel do své hájenky potom, co o něm Rita Holoubková napsala, že je napůl obr – proč za ním nešel Brumbál dřív? Proč ho nenavštívil dřív? A já jsem řekla, že Brumbál ho chtěl nechat chvíli „podusit ve vlastní šťávě“. Chtěl vidět, jestli se z toho Hagrid dostane sám a jestli vyjde ze své hájenky jako první, protože kdyby tak udělal, bylo by jasné, že už mu je líp. A ona mi na to povídá, že Brumbál je hrozně chladný a izolovaný, že prý je jako já. Tím měla na mysli, že ona by ihned utíkala dovnitř, zatímco já bych chvíli stála opodál a říkala si, že počkám a uvidím, jestli si s tím ten člověk poradí sám. Nenechala bych mu týden, možná tak jedno odpoledne, ale ona by ho hned uháněla.

ES: Tohle je jedna z těch ožehavých otázek, která mě trápí už od třetího dílu – jak je možné, že Voldemort nabídnul Lily tolik šancí žít? Doopravdy by ji nechat naživu?
JKR: Hmmm.

ES: Proč?
JKR: (chvíli ticho) To nemůžu říct. Ale máte pravdu v tom, že jí to nabízel. Nechcete se mě zeptat, proč Jamesova smrt neochránila Lily a Harryho? To je vaše odpověď. Právě jste si zodpověděl svou vlastní otázku, protože ona mohla žít, ale vybrala si smrt. Jamese by byl zabil tak jako tak. Víte, co tím myslím? Neříkám, že James nebyl připravený – zemřel a přitom se snažil chránit svou rodinu, ale smrti by se nevyhnul. Jemu ta možnost nebyla dána, takže se do toho prostě vrhnul – myslím, že tady jsou rozdíly v odvaze. James byl nesmírně odvážný. Ale Lilyina statečnost byla mnohem většího formátu, v tomto případě je to tím, že se sama mohla zachránit. Každá matka, každá normální matka, by udělala stejnou věc co Lily. Ona byla statečná o něco víc než James. Jí byl dán čas na výběr. Jamesovi ne. Je to jako by se k vám chtěl dostat nějaký vetřelec. Hned byste zaútočili. Ale kdyby vám ten někdo řekl: „Jdi z cesty.“, co byste dělali? Nemyslím, že by nějaká matka ustoupila od svého dítěte. Ale je tohle ta pravá odpověď? Ona vědomě položila svůj život. Měla jasnou volbu…

ES: Zatímco James ne.
JKR: Zemřel, aby ochránil Harryho? Dostal možnost volby? Ne. Je v tom nepatrný rozdíl a možná je v tom ještě něco, ale tohle je velká část odpovědi.

MA: Měla Lily nějaké ponětí o tom, co bude mít za následek, když se postaví před Harryho a zemře pro něj?
JKR: Ne – a snažila jsem se dát v knížkách najevo, že se to nikdy předtím ještě nestalo. Nikdy nikdo nepřežil. Proto nikdo nevěděl, co se může stát.

MA: Takže nikdo – ani Voldemort, ani nikdo jiný, kdo použil smrtící kletbu – nedal nikomu možnost volby, jestli chtějí zemřít nebo…
JKR: Možná dostali tu možnost, ale ne v této podobě.

ES: Když byl Sirius falešně obviněn z toho, že zabil Pettigrewa a mudly, doopravdy se smál nebo to bylo něco vymyšleného, jen aby vypadal ještě víc šíleně?
JKR: Jestli se doopravdy smál? Ano, řekla bych, že se smál. Tedy on se smál, musím to vědět, když jsem to vytvořila. On tak trochu žije na hraně, nemáte z něj takový pocit? Chová se nepředvídatelně. Jako postavu ho mám hrozně ráda. I mnoho lidí mi říkalo, že ho mají jako postavu rádi a pořád se ptají, kdy se vrátí na scénu. Ale Sirius a jeho nedostatky – o tom už jsem párkrát vyprávěla – jeho do očí bijící nedostatky... (smích) Sama se dívám na Siriuse jako na někoho, kdo neměl šanci se více vyvinout. Myslím si, že je to znát z jeho vztahu k Harrymu v pátém díle. On v něm chce mít kamaráda, ale Harry se dožaduje otce. Teď z toho tedy už vyrůstá, ale Sirius mu to tenkrát nemohl nabídnout. Ten smích – Sirius byl naprosto mimo z Jamesovy smrti. Harry a Sirius mají společné to, že oba dva vidí ve svých kamarádech spíš rodinu. Sirius měl v Jamesovi bratra a Harry povýšil Rona a Hermionu také na členy své rodiny. Jednou jsem našla v nějaké diskuzi – tuším, že to bylo na Mugglenetu, když jsem vyhlížela, kterým internetovým stránkám udělím ocenění Fanouškovský web měsíce (nebo v jakých časových intervalech to dělám) – to bylo tehdy, když jsem začala poprvé číst komentáře a jedno z dětí tam říkalo: „Proč Harry křičí na své kamarády? Tomu nerozumím. Já křičím na své rodiče, ale nikdy bych nekřičela na své kamarády.“ Ale Harry nemá nikoho jiného, na koho by mohl křičet. Bylo zajímavé to číst. Nečekala jsem, že tomu děti nebudou rozumět. Harry je velmi osamělý. Ale to jsem utekla na míle daleko od Siriuse. Sirius byl mimo. Ano, smál se. Moc dobře si uvědomoval, co ztratil. Ten smích v sobě neměl nic humorného. Ukázalo se, že Pettigrew, kterému Sirius a James dovolili, aby jim byl nablízku, byl mnohem lepší kouzelník, než si všichni mysleli. Ukázalo se, že dokázal uchovat tajemství lépe, než se domnívali.

MA: Během práce na šestém dílu jste řekla, že psaní určité pasáže Vám působilo až škodolibou radost. Pamatujete si, co to bylo?
JKR: Bože můj (dlouhé ticho, zatímco Jo přemýšlí)… Co to bylo? Spíš si myslím, že to nejspíš byla jen taková literární figura. Vzpomínám si, že co jsem si hodně užívala, bylo psaní té části, ve které Lenka komentuje famfrpálový zápas. To mě doopravdy bavilo. Víte, to vlastně bylo úplně poslední famfrpálové utkání. Když jsem to psala, moc dobře jsem si uvědomovala, že to je naposledy, co o famfrpálu píšu. Abych byla upřímná, famfrpál byl jako prokletí mého života, tedy co se Harryho týče. Famfrpál v knížkách je nutností, protože lidé vědí, že ho Harry hraje, proto se tam musí objevit. Ale je tam nějaký limit, kolikrát je můžu nechat hrát a navíc pokaždé musím přijít na něco nového, abych pořád nepsala jedno a to samé. Při psaní šestky jsem měla tenhle skvělý nápad – Lenka jako „sportovní“ komentátorka, to byl dar z nebes. Je to takový komentář, který bych asi předvedla já, protože jsem… (smích). Každopádně tohle byla část, kterou jsem si vážně užívala.

MA: Ta pasáž je vážně legrační. Lenka je legrační.
JKR: Lenku mám ráda. Mám ji hodně ráda.

ES: Proč Brumbál nechává Protivu v Bradavicích?
JKR: Nemůže se ho zbavit.

ES: Ale vždyť je to Brumbál, ten může dělat všechno!
JKR: Ne, ne, ne, ne. Protiva je jako prokletí. Toho se nemůžete jen tak zbavit. Patří k té budově. Prostě ho máte na krku, ať chcete nebo ne.

ES: Ale Protiva Brumbála poslouchá –
JKR: To je jen domněnka…

MA: Domněnka?
JKR: Jojo, já to vidím tak, že Protiva je jako rozbité potrubí v hodně staré budově a Brumbál je jediný, kdo to umí jakž takž opravit. Nebude to fungovat jako nové, ale vydrží to aspoň pár týdnů. Potom to zase začne zlobit. Ale upřímně – chtěli byste, abych se Protivy zbavila?

MA: Kdybych byla Harry, tak bych to asi chtěla. Ale jako čtenář mám Protivu ráda. Nejvíc se mi líbilo, jak poslouchal Freda a George na konci pátého dílu.
JKR: Ano, to byla rozhodně sranda. To jsem si také užívala. Bylo to uspokojující. (Smích)

ES: Když jsem se tehdy, když vyšla pátá kniha, přihlásil na messenger, tak tam bylo několik lidí, jejichž status byl „nepřítomen“ a jejich zpráva zněla: „Udělej jí za nás pořádný peklo, Protivo.“ Všichni tuhle frázi milovali.
JKR: Tak to je celá Umbridgeová – ona je pěkně nesnesitelná postava.

MA: Je tam pořád někde venku?
JKR: Stále pracuje na ministerstvu.

MA: Dočkáme se jí ještě v knížkách? (Jo kývá) To kývnutí vypadá trochu zlomyslně...
JKR: Přesně tak – je to až moc velká zábava ji mučit na to, abych si tu příležitost ještě nechala ujít.

ES: Vítěz naší soutěže „Zeptejte se Jo“ Asrial, se ptá: „Kdyby Voldemort viděl bubáka, jakou by na sebe vzal podobu?“
JKR: Voldemort se bojí smrti, ostudné smrti. Samotnou smrt vidí jako potupnou věc. Myslí si, že je to ostudná lidská slabost, jak už víte. Jeho obavou je smrt, ale jak by takový bubák vypadal, to nevím. Přemýšlela jsem o tom, protože jsem věděla, že se mě na to zeptáte.

ES: Mrtvola?
JKR: To je i můj názor. Že by sám sebe viděl mrtvého.

ES: Hned jak bylo jasné, že vyhraje tahle otázka, začaly mi přicházet desítky emailů, že na tohle bych se neměl ptát, že odpověď je víc než jasná. Až na to, že se nikdo neshodl na tom, která že ta odpověď je ta pravá. Někteří si byli jistí, že to je Brumbál, někdo si myslel, že to je Harry a někdo zase říkal, že smrt. Když se tím budeme zabývat trochu podrobněji – co by Voldemort viděl, kdyby se podíval do zrcadla z Erisedu?
JKR: Sám sebe – všemocného a věčného. To je to, co chce.

ES: Co by viděl Brumbál?
JKR: Na to nemohu odpovědět.

ES: A jakou podobu by měl jeho bubák?
JKR: Na to také nemohu dát odpověď. Ale abyste měli nějaké ponětí, přečtěte si znovu šestý díl. Tam možná najdete odpověď.

MA: Kdyby se Harry podíval do zrcadla z Erisedu na konci šesté knihy, co by tam viděl?
JKR: Viděl by tam mrtvého Voldemorta, nemyslíte? Protože ví, že dokud bude Voldemort naživu, tak on nebude mít klid.

ES: Je pořád poslední slovo sedmého dílu jizva?
JKR: Právě teď ano. Ráda bych věděla, jestli to tak zůstane i nadále.

MA: Už jste si s tím trochu hrála?
JKR: Ne, to ne. Prakticky jsem si s tím nijak nehrála. Jsou tam věci, které budu muset trochu pozměnit. Není to nic významného, vždycky jsem tušila, že něco budu muset poupravit.

MA: Ale pořád je to na té samé cestě?
JKR: To rozhodně ano.

MA: Jaký je to pocit, když začínáte psát sedmý díl?
JKR: Nahání mi to hrůzu. Je to patnáct let, dokážete si to představit? To je jeden z mých nejdelších vztahů.

MA: Už jste začala psát?
JKR: Ano, teoreticky. Nemyslím si, že bych prakticky začala psát někdy před začátkem příštího roku. Příští rok vidím jako ten, kdy budu psát sedmičku. Ale už jsem tak trochu začala a čas od času udělám kousek toho a kousek něčeho. Ale viděli jste, jak je Mackenzie ještě malá a můžete dokázat, že doopravdy mám malé dítě. Takže se budu snažit dát Mackenzie to, co jsem dala Davidovi, což je asi rok nepřetržité mateřské péče. Teprve potom začnu zase psát.

ES: Co přimělo lidi k tomu, aby začali Voldemorta nazývat Vy-víte-kdo a Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit?
JKR: To už se několikrát v historii stalo – vy tohle znáte, ale pro spoustu lidí v různých civilizacích je tabuizování jména něco normálního. Například v Africe jsou kmeny, kde jména vůbec nepoužívají. Jméno je tam posvátná část každého člověka a ti ostatní je nazývají jako syn toho-a-toho nebo bratr toho-a-toho. Lidé dostávají různé pseudonymy, protože jejich jména mohou být použita magicky proti nim. Jsou jakoby součástí jejich duše. Tohle je velmi silné tabu v mnoha civilizacích. Teď trochu prozaicky – v padesátých letech v Londýně řádili dva zločinci, kterým se říkalo Krayovic dvojčata. Vypráví se, že nikdo se neodvážil vyslovit jméno Kray. Prostě se o nich nemluvilo. Trest za vyslovení toho jména byl brutální a krvavý. Podle mě je tohle působivá ukázka síly. To, že dokážete někoho přimět, aby nepoužíval vaše jméno. Působivé je to v tom, jak moc velký strach dokážete v někom vzbudit. Ale není to nic hodné obdivu.

ES: Měl jsem na mysli, jestli tam byla nějaká konkrétní událost?
JKR: S Voldemortem? To bylo postupné. On zabíjel a dělal spoustu špatných věcí. V kapitole Žádost Lorda Voldemorta, kdy přijde žádat o místo profesora v Bradavicích, je už znát, že má za sebou nějakou tu zkušenost s černou magií. Už v tu dobu si mnoho lidí zvolilo, že nebudou jeho jméno používat. Tenkrát ho oslovoval jménem pouze Brumbál a hrstka lidí, kteří nedali na pověry.

MA: Když mluvíme o událostech ve světě...
JKR: První kapitola?

MA: Ano, jde o první kapitolu a o tom, co se právě ve světě děje - konkrétně tedy za poslední čtyři roky. Terorismus a podobné věci – ovlivňuje to nějak Vaše psaní, odráží se to v tom?
JKR: Ne, tedy aspoň ne vědomě. Tím myslím, že jsem si nikdy neřekla: „Tak a teď je čas napsat knížku o Harrym ve světě po 11. září.“ Ale to, co Voldemort dělá, je svým způsobem terorismus a já si toho byla vědoma už před 11. zářím. Včera (noc z 15. na 16. července) jsem měla předčítat pasáž z šestého dílu a původně jsem chtěla číst část první kapitoly. Ale po útocích na Londýn ze 7.července mi došlo, že by bylo nevhodné číst pasáž o tom, jak mudlovský ministerský předseda diskutuje o masovém zabíjení mudlů. Prostě to nebylo vhodné, byla by v tom tak trochu lehkomyslnost. Nehodilo se to, proto jsem to změnila a místo toho přečetla část z Fredova a Georgeova obchodu. Přišlo mi to hodně symbolické, protože Harry jim tam říká: „Mám takový pocit, že všichni budeme zanedlouho potřebovat nějaký ten smích.“ Všechno to do sebe hezky zapadá. Není to psané úmyslně, ale člověk tam najde paralely. Jedna ze situací, kde jsem cítila nějakou paralelu, byla tehdy, kdy jsem psala o zatčení Stana Silničky. Víte, vždycky jsem takové věci plánovala, ale jsou to přesně ony, které mají velký ohlas – je to dáno tím, že nejen já, ale spousta lidí věří tomu, že tu jsou příklady pronásledování některých osob, které si to nezaslouží, i tehdy, kdy se snažíme najít ty, kteří páchají větší ukrutnosti. Takové věci se prostě stávají, je to lidské. Každopádně během psaní jsem přišla na pár překvapivých paralel.

ES: Mýlil se někdy Moudrý klobouk při rozřazování?
JKR: Ne.

ES: Opravdu?
JKR: Hmm. Máte nějakou teorii?

ES: Slyšel jsem už hodně teorií.
JKR: (smích) Vsadím boty, že jste slyšel. (smích) Omlouvám se.

MA: Je to zajímavé, protože se hned nabízí teorie, že ten hlas vlastně vychází z hlavy studentů spíš než z klobouku samotného.
JKR: (vydá záhadný zvuk)

MA: A jestli klobouk mluví sám za sebe, tak možná, že ty hlasy patří...
JKR: Zakladatelům kolejí.

MA: Ano, to je zajímavé. Jak moc velkou roli budou zakladatelé hrát v sedmém díle?
JKR: Nějakou určitě, jak jste určitě pochopili z konce šestého dílu. Je toho tolik, na co bych se vás chtěla zeptat, ale to vy máte dělat rozhovor se mnou, takže pokračujeme. (smích)

ES: Vím, že se Vás na to ptají při každém rozhovoru, ale jak to vypadá s délkou knížky? Změnilo se to nějak?
JKR: Sedmý díl? Jestli je pořád kratší než Fénixův řád? Ten se stal takovým měřítkem pro délku knih – ten už opravdu posouvá veškeré limity. Ale pořád si myslím, že sedmička bude kratší než Fénixův řád.

ES: Podstatně kratší?
JKR: To nevím. A to je upřímná odpověď – opravdu to nevím. Mám pro sedmý díl plán, ale ještě není propracovaný do detailů tak, abych mohla přesně odhadnout jeho délku. Vím, co se stane, znám ten příběh, ale ještě jsem si k tomu nesedla a nenapsala si to tak, jak asi máte na mysli – stylem, že si řeknu: „Tak, bude to 42 kapitol.“ Nebo „Bude mít 31 kapitol“. To teď vážně nevím.

MA: R.A.B.
JKR: Ááá, výborně.
(všichni se smějí)
JKR: Ne, já jsem vážně ráda! Ano?

MA: Můžeme přijít na to, kdo to je z toho, co už víme?
(pozn.: JKR nasadila zlomyslný výraz)
JKR: Máte nějakou teorii?

MA: Přišli jsme zatím jen na Reguluse Blacka.
JKR: Doopravdy?

MA: Hmm.
(smích)
JKR: Řekla bych, že to je dobrý odhad.

MA: A možná, že jako bratr Siriuse, měl další zrcátko...
JKR: (bubnuje prsty na plechovku od pití)

MA: Má další zrcátko? Nebo to Siriusovo?
JKR: Ohledně toho zrcátka se zdržím jakéhokoli komentáře. O zrcátku nebudeme mluvit.
(všichni smějí, JKR skoro až šíleně)

MA: Musíme zaznamenat, že JKR bubnovala prsty na plechovku stejně jako pan Burns.
JKR: Pana Burnse mám hrozně ráda.

ES: Kdybyste měla možnost přepsat nějakou část z celé série, která by to byla a proč?
JKR: V každém díle jsou pasáže, které bych nějak poupravila. Z Fénixova řádu mám pocit, že je až moc dlouhý, ale vyzvala bych kohokoliv, aby tam našel část, bez které by se ten příběh obešel. Jsou tam místa, která bych trochu proškrtala, teď když se na to dívám zpětně, ale té knížce by to moc neubralo. Vše, co tam je, čtenář potřebuje. Abych mohla hrát férově při rozřešení v sedmém díle, musí tam být všechno. Jeden z důvodů, proč je Fénixův řád tak dlouhý, je to, že se Harry musel hodně vyvíjet – psychicky. Byla tam místa, kde nikdy nebyl a musel tam zajít a to zabralo hodně času – dostat ho tam, kam jsem potřebovala. To byl jeden z nejdelších nebradavických úseků v knížkách vůbec a tím se to tak protáhlo. Snažím se přijít na něco konkrétního, ale je to těžké.

ES: Nějaká vedlejší dějová linie, která mohla být vynechána?
JKR: Opravdu to není jednoduché označit cokoliv jako zbytečné, protože tam všechno patří. Jak to může kdokoliv z nás posoudit? Dokonce i já, dokud nebude sedmý díl dopsán, se nemůžu podívat zpátky a říct: „Tohle je moc rozvláčné.“ A možná, že až vyjde sedmý díl, tak mi dojde, že jsem něco nemusela rozebírat tak do hloubky. Dokud to nebude napsáno, tak je těžké to nějak posuzovat. Ale určitě tu jsou věci, výrazy, projevy, které mě při zpětném pohledu iritují. Určitá opakování se, která mě přivádí k šílenství, když se ohlédnu zpět.

MA: Teď, když tu už Brumbál není, dozvíme se někdy, jaké kouzlo vyslal na Voldemorta na ministerstvu?
JKR: Hmmmmmm... Je možné, že se to dozvíte. Dozvíte se - (malá pauza) – dozvíte se víc o Brumbálovi. S tímhle musím být opatrná.

MA: Můžeme poprosit o knížku jen o Brumbálovi? Něco jako jeho životní příběh?
ES: Prosím! JKR: No, tak dobře.
(všichni se smějí)

ES+MA: ANO!!!
JKR: No ale není závazná smlouva! (smích)

MA: Ne, je to ústní dohoda – kde je Neil? (právník JKR, ne její manžel)
ES: Kolik je kouzelníků?
JKR: Myslíte na světě? Emersone, moje matematika je hodně špatná.

ES: Existuje nějaké měřítko mezi mudly a kouzelníky?
MA: Nebo kolik jich je v Bradavicích.
JKR: Tak dobře, v Bradavicích – s těmi to bylo asi takhle. Dlouho před tím, než jsem dokončila Kámen mudrců, když jsem si shromažďovala materiály pro všech sedm dílů – bylo to mezi tím, kdy jsem dostala nápad na tu knížku a jejím vydáním – tak jsem si sedla a vymyslela příběhy 40 dětí, které jdou s Harrym do prvního ročníku. Mám velkou radost, že jsem to udělala, protože to byla jedna z nejužitečnějších věcí. Teď tu mám 40 postav s příběhy. Nikdy jsem se nemusela zastavovat a vymýšlet další. Vím, kdo je v tom ročníku, v které jsou koleji, kdo jsou jejich rodiče a ke každému mám pár osobních detailů. Takže těch bylo čtyřicet. Nikdy jsem neřekla, že to jsou všichni z jeho ročníku, ale nějak to z toho vyplynulo. Potom se mě lidé začali ptát, kolik je v Bradavicích studentů, ale protože čísla nejsou mou silnou stránkou, jedna část mého mozku říkala čtyřicet a ta druhá tvrdila, že kolem 600 zní tak akorát. A pak si to fanoušci začali počítat a s tím přišly otázky jako: „A kde spí ti ostatní?“ (smích) Takže tu teď máme takové malé dilema. Ale magie je očividně hodně vzácná. Nerada bych řekla nějaké konkrétní měřítko. Když si ale vezmete, že všechny děti kouzelníků jsou posílány do Bradavic, tak je poměr mudlů a kouzelníků velmi malý. Je hodně nepravděpodobné, že by rodiče nechtěli, aby jejich dítě šlo do Bradavic, ale i tak je 600 z celé Británie zanedbatelný počet.
Řekněme, že tu jsou tak 3000 (v Británii), také nesmíme zapomenout na všechny magické tvory, z nichž někteří vypadají jako lidé. Potom tu máme ježibaby, trolly, obry a tak dále – to už to číslo trochu nafukuje. Taky tu jsou lidé jako Filch nebo paní Figgová, kteří jsou součástí toho světa, ale ne plnohodnotnou součástí. Číslo bude opět o něco vyšší. Takže už tu máme docela slušnou kouzelnickou komunitu, která musí být schována, utajena, ale to by stačilo s těmi čísly. Už mě s tím netrapte, já takhle nepřemýšlím.

MA: Jak moc jste si užívala psaní milostných dobrodružství v šesté knize?
JKR: Víc, než si dokážete představit. Copak to není znát?

MA: Ano, je.
JKR: Existuje taková teorie – vztahuje se na detektivky a také trochu na Harryho, který není detektivkou, ale někdy tak vypadá – člověk by neměl spřádat milostné intriky v detektivce. Dorothy L. Sayersová, která je královnou tohoto žánru, řekla – čímž porušila své vlastní pravidlo – že romantika nemá v detektivce co dělat až na případy, kdy tím člověk kamufluje své pravé motivy. A to je pravda, je to velmi užitečný trik. Už jsem to použila na Percyho a do určité míry jsem to použila i u Tonksové v tomto díle, abych odvedla pozornost. Ale vzhledem k tomu, že mé knížky jsou postavené na chování jednotlivých postav, je velmi důležité, aby čtenář se svými hrdiny zažil i to, že se zamilují, protože to je neoddělitelná součást života. Mimochodem, jak se vám líbila milostná dobrodružství v šestce?

(Melissa dává oba palce nahoru a hrozně se kření)

ES: Celou dobu jsme si plácali rukama.
JKR: (směje se) Jo! To je dobře. Jsem moc ráda.

MA: Lítali jsme z jednoho pokoje do druhého a křičeli jsme na sebe.
ES: Podle našeho názoru bylo víc než jasné, že Harry a Ginny patří k sobě, stejně jako Ron a Hermiona – i když si myslíme, že tohle jste dala najevo už hodně dávno.
JKR: (ukazuje na sebe a šeptá) Taky si říkám.

ES: Co to bylo?
JKR: (víc nahlas) Taky si to říkám!

(všichni se smějí, Melissa se s hysterickým smíchem kácí ze židle a vypadá, že umřela)

ES: Pro ty, co pořád doufají ve vztah Harryho s Hermionou – je to beznadějné.
JKR: Ne, já neudělám to, že – Emersone, něco takového já neudělám, abych řekla, že už nemají naději. Pořád jsou cennými čtenáři mých knížek. Rozhodně bych nepoužila slovo beznadějné. Nicméně řeknu – a věřím vám oběma, že sem dáte to vaše varování na SPOILERY, až to budete zveřejňovat

(všichni se smějí ještě víc)

JKR: Ano, přiznám se, že já osobně cítím, že to musí být jasné, jakmile si přečtete šestou knihu. Je to daná věc. Víme to. Ano, víme, že Ron a Hermiona patří k sobě. Mám takový pocit, že jsem to naznačila...

(všichni se smějí, jako by se zbláznili)

JKR: ...že jsem to naznačila víc než by bylo zdrávo. MNOHEM víc. Rozhodně si myslím, že kdo nepochytil ony náznaky na konci Vězně z Azkabanu, nemohlo mu tohle ujít, když jsme se dostali ke Krumovi v Ohnivém poháru.
Zpátky k Ronovi – zažila jsem spoustu legrace, když jsem jeho postavu psala v šestém díle. Obzvlášť ty pasáže, kdy je s Levandulí. Důvod je ten, že Ron až doposud zaostával v těchto věcech za Harrym a Hermionou a potřeboval dokázat, že je Hermiony hoden. To neznamená hned fyzické zkušenosti, ale musel dospět citově. A teď udělal velký krok – má za sebou bezvýznamnou fyzickou zkušenost, ale všichni víme, že nikdy nebyl do Levandule hluboce zamilovaný –

(opět spousta smíchu, když Melissa napodobí Levadulino „Won-Won“)

JKR: - a teď si uvědomí, že tohle není, co by chtěl, a to ho posune o obrovský kus dopředu emocionálně.

MA: Když se na to všechno podíváme, byla jste překvapená, když jste se poprvé přihlásila na nějaké stránky a našla onu intenzivní oddanost něčemu, o čem jste věděla, že se nestane?
JKR: Ano. Abyste věděli, tak já jsem v tomhle nováček, protože hrozně dlouhou dobu jsem nechodila na internet, abych se podívala, jak to tam vypadá s Harrym Potterem. Hodně dlouhou dobu. Někdy jsem musela, protože se objevovaly divné zprávy a já si to chtěla ověřit. Prý jsem řekla něco, co jsem nikdy neřekla a tak. Nikdy jsem se nedívala na stránky fanoušků. Až potom jeden den jsem to udělala a ó-můj-bože. Po pěti hodinách jsem se zvedla od počítače a úplně jsem se klepala. Nechápala jsem, co se děje. A bylo to při téhle první obrovské zkušenosti, kdy jsem se dozvěděla o tzv. shippers (lidé, kteří se zabývají různými vztahy mezi postavami z Harryho Pottera), a přišlo mi to jako ta nejpozoruhodnější věc na světě. Vůbec jsem netušila, že tu někde je takový svět, kde fanoušci jsou pořád ve střehu a rozebírají knížky od začátku do konce.

ES: Ona to bere z té lepší stránky!
JKR: Ano, přesně to dělám. A taky chci ujasnit to, že beznadějné je vaše slovo, ne moje.

MA: Usnadníte nám životy, když vyložíte karty na stůl...
JKR: No, já si myslím, že kdo pořád doufá, že se Harry dá dohromady s Hermionou –

ES: (šeptá) Beznadějné!
JKR: Ne! Ale budou si muset knížky přečíst znovu, tak jsem to myslela.

ES: Díky.
JKR: Není zač.

MA: Tohle nám...
JKR: Usnadní životy?

Všichni: ANO!!
JKR: Taky si to myslím.

MA: Musím Vám říct, že se těším, až tohle vyjde, protože asi tušíte, že hodně z toho je založeno na nenávisti vůči jiné postavě. Třeba Ron hrozně trpěl v rukách těch, co chtějí, aby byl Harry s Hermionou.
JKR: Tohle mi docela dělá starosti. Ano, přesně tohle.

ES: Upřímně si myslím, že takových lidí je v naší populaci zanedbatelné množství.
MA: Určitě. Když uděláte obecný průzkum...
ES: Na internetu trochu vyčnívají, ale to je jenom proto, že internetoví fanoušci jsou...
MA: Radikální a bojovní, to je to nejlepší, co jsem zatím slyšela.
JKR: To jsou hezky vybraná slova. Energetičtí. Nedůtkliví.

(smích)

MA: Jak se cítíte, když vidíte, že lidé nesnáší nějakou postavu, kterou vy máte naopak ráda?
ES: Nebo naopak?
JKR: Vždycky mě to pobaví. Upřímně - doopravdy mě to rozveselí. Lidé doslova básní o Dracu Malfoyovi a to je asi jediný případ, kdy mě to přestalo bavit a začala jsem mít trochu obavy. Snažím se jasně odlišovat Toma Feltona, který je dobře vypadající mladík, od Draca Malfoye, který, ať vypadá sebelíp, prostě není milý ani příjemný. Je to romantické, ale nezdravé a bohužel se to u dívek stává často. Vy budete vědět (JKR ukáže na Melissu), že u dívek existuje taková falešná představa, kdy si říkají, že ony budou schopny toho člověka změnit. Přetrvává to u nich pak po celý život, až na smrtelnou postel. Je to nepříjemné a nezdravé, proto mi to dělalo menší starosti – vidět mladé slečny, kterak přísahají lásku někomu tak nedokonalému. Musí tam být něco, kdy si řeknou, že ony budou těmi, kdo ho změní. Rozumím tomu po psychologické stránce, ale je to vážně nezdravé. Takže jsem párkrát napsala, možná i trochu ostře, že „Tady si budete muset ujasnit své priority.“

ES: Je to beznadějné!

(smích)

JKR: A opět to vaše slovo.

(smích)

ES: Na našich stránkách máme trochu rozdílné přístupy k těm fanouškům, co se zabývají vztahy. Na TLC mají tuhle fajnovou politickou hlášku –
MA: Prostě říkáme: „Jestli je to tvoje věc, je to čistě tvoje věc.“
ES: A my na MuggleNetu tvrdíme, že -
JKR: (smích) Tvrdíte, že jsou to blázni bez sebemenší naděje?

MA: On v podstatě říká: „Když si to nemyslíte, tak odtud vypadněte.“

(JKR umírá smíchy)

ES: My tvrdíme, že to mají beznadějný.
JKR: Jakže se jmenuje ta sekce na vašem webu, kam dáváte ty největší absurdnosti, které vám lidi pošlou?

ES: Myslíte Potupnou zeď (The Wall of Shame)?
JKR: Přesně tak, Potupná zeď. Tak tu bych tady mohla mít taky. A věšet si na ní ty nejsměšnější návrhy, které mi lidi posílají.

MA: Jaké například?
JKR: Něco podobného, co posílají vám. Hodně podobného. Od nadávek až po ty největší nesmysly. Ani ne tak od dětí, jako spíš od dospělých. Co mě hodně rozesmálo, byl, tuším, že komentář od Emersona, kde píše něco jako: „Prosím nesnažte se a neposílejte mi hloupé emaily jenom proto, abyste se dostali na Potupnou zeď.“ Tohle je prostě lidská povaha. Začne to tím, že si řeknete, že tyhle bláboly uveřejníte, a nakonec lidé soutěží o to, aby se tam dostali.

ES: Beznadějné, jak říkám. To je slovo dnešního dne.

(smích)

JKR: Promiňte, nějak jsem se zakuckala. Pokračujte.

MA: Chtěla bych se vrátit k Dracovi.
JKR: OK, v pořádku. Pojďme si povídat o něm.

MA: V šesté knize je naprosto fascinující.
JKR: Jsem ráda, že si to myslíte, protože tohle jsem si užívala. Draco nám v šestém díle hodně povyrostl. Měla jsem na tohle téma hodně zajímavý rozhovor se svou editorkou Emmou. Řekla mi: „Takže Malfoy umí nitrobranu,“ což je samozřejmě něco, co Harry nikdy pořádně neovládl a teď už to tak nějak vzdal. Vyptávala se na to a lámala si hlavu s tím, jestli v tom Draco může být tak dobrý. Já si myslím, že ano. Harryho problém bylo to, že nedokázal dostat své pocity pod kontrolu a to je v tomhle případě vždycky na škodu. Ale fakt, že je ve styku se svými pocity, že o nich ví a uvědomuje si je, je také dobrá věc. Je velmi upřímný a nedokáže v sobě ty pocity dusit. Na druhé straně Draco si dokáže svůj život a své pocity rozškatulkovat tak, jak potřebuje, jak se mu to hodí. Skončil s lítostí, což mu umožnilo zastrašovat a tyranizovat ostatní. Skoncoval také se soucitem – jak jinak by se mohl stát smrtijedem? Tím v sobě potlačil všechno dobré. Najednou se tedy objevil mezi velkými a byl mu přidělen určitý úkol. Cítí se hrozně důležitě, ale jakmile přijde na lámání chleba, tak je k smrti vystrašený. Podle mě je to přesné znázornění toho, co se děje kolem nás – že lidé se do něčeho zapletou a nemají vůbec ponětí, co to bude obnášet. Bylo mi Draca líto. Vždycky jsem věděla, že tohle přijde, že ho budu litovat, ať už je sebevíc odporný.

ES: Počítal Brumbál s tím, že zemře?
JKR: (odmlčí se) Myslíte si, že z toho bude nějaká velká teorie?

MA + ES: Ano, rozhodně to bude velká teorie.
JKR: (opět se odmlčí) No, v tom případě bych ji nerada sestřelila. Musím lidem nechat nějakou naději.

MA: Všechno se to vrací k otázce, jestli je Snape dvojitý-dvojitý-dvojitý-trojitý agent...
JKR: (smích) Dvojitý-dvojitý-čtyřnásobný-pro-tu-a-tu-sílu... to znám.

MA: Jestli to vlastně všechno nebylo naplánované. A když tedy Brumbál věděl o Dracovi celou dobu, jestli se Snapem měli nějakou konverzaci na téma: „Když se tohle stane, musíš se chovat jakoby to byl tvůj záměr. Přijít ke mně a zabít mě, protože když to neuděláš, zemře Draco a ty kvůli tomu slibu také...“ a tak dále.
JKR: Ne, já to chápu a ano, rozumím vám. Ale nemůžu – ano, jsou tu případy, kdy prostě chci nechat prostor pro spekulace. Obecně řečeno, některým spekulacím jsem dala stop, protože to nemělo smysl. To je stejné jako s těmi vztahy. Bůh těm lidem žehnej, užili si s tím spoustu legrace. Ale jakmile lidé začnou přicházet s absolutními nesmysly – to je tehdy, když tráví hodiny a hodiny, jenom aby dokázali, že Snape je upír – začnu mít pocit, že do toho musím vstoupit, protože tam doopravdy není nic, co by tuhle teorii podporovalo.

ES: Lidé takové věci vidí, když se po nich začnou pídit.
JKR: Přesně tak, stává se to po takovém patnáctém přečtení těch knih, kdy máte tečky před očima a začínáte v textu vidět taková ta vodítka k tomu, že Snape je pánem temnot. Takže ano, jsou tu okamžiky, kdy vidím tu potřebu, že bych se do toho měla nějak vložit, protože si myslím, že tím lidé ztrácí spoustu času. Jsou tu důležitější věci, které by se měly řešit a i když budou špatné, dovedou vás možná na nějaké zajímavé místo. To je moje drsná teorie.

ES: Kterou otázku byste chtěla dostat a jak by na ni zněla odpověď?
JKR: (dlouho přemýšlí) Hmm – dobrá otázka. Co bych si přála, aby se mě někdo zeptal? Třeba právě dneska jsem si přála, aby se mě někdo zeptal na R.A.B. a vy jste to udělali. Jenom dneska, protože si myslím... no, prostě jsem doufala, že se někdo zeptá.

MA: Měli bychom se zeptat na něco víc?
JKR: Jsou tam schované věci, které si vyvodíte sami po několikátém čtení. Doufám. Vy dva to určitě najdete. Stejně jako jsem věděla, že se zeptáte na R.A.B.

MA: Nezlobte se, že se ptám, ale nebyl Regulus ten, který byl zabit Voldemortem?
JKR: No, Sirius řekl, že nebyl, protože Regulus nebyl zase až tak důležitý, pamatujete?

MA: To by ale nemusela být pravda, jestliže R.A.B. píše Voldemortovi osobní vzkaz.
JKR: To přeci ale neznamená, že ho zabil přímo Voldemort osobně. Sirius podezříval Reguluse z toho, že se zapletl hodně hluboko. Stejně jako Draco. Lákalo ho to, ale samotná realita pak byla něco, co nedokázal zvládnout.

Co jste říkali na Lupina a Tonksovou?

ES: To bylo...
MA: Mě to hrozně překvapilo!
ES: Mě taky, ale šokovaný jsem nebyl.
JKR: Dobře.

MA: Já si myslím, že mě to malinko šokovalo.
JKR: Někdo tam venku, teď nevím, jestli to bylo někde na vašich stránkách – málem jsem se skácela ze židle. To bylo při jednom z mých lovů na internetu – tedy teď to vypadá, jako že celý svůj život trávím na internetu, proto ty knížky nevychází rychleji. Ale přísahám, že to není pravda a chci, aby si to všichni uvědomili. Teď když mám svůj vlastní web, tak se občas brouzdám po těch fanouškovských a hledám něco do FAQ nebo fan web měsíce, takže při takových výletech najdu nějaké zajímavé komentáře. A někdo tam venku, vůbec jsem tomu nemohla věřit, řekl tohle: „Ale ne, Tonksová si nemůže vzít toho-a-toho (kdo ví, kdo to byl), protože Tonksová stejně skončí s Lupinem a budou spolu mít spousty pestrobarevných vlkodlačích mláďátek.“ Nebo tak nějak to tam bylo.

MA: To si pamatuju!
JKR: Viděla jste to? Asi to tedy bylo na TLC, ne?

MA: Asi ano – neber si to osobně, Emersone, ale většinou nemám čas pročítat komentáře na MuggleNetu...
JKR: Řekla bych, že tolik lidí tam dennodenně píše, že prostě přijdou prakticky na všechny možné teorie.

ES: To jo, přišli snad už se všemi teoriemi.
MA: Jako třeba vztah Harryho s Baziliškem...

(všichni umírají smíchy)

JKR: Vžďyť říkám, že to tak je. Věřím tomu, že kdybych si našla víc času, tak na internetu najdu celou dějovou linii pro sedmý díl.

ES: Kolik času trávíte na webech fanoušků?
JKR: To je různé. Když se nic neděje na mých stránkách, tak to znamená, že pracuji nebo jsem s dětmi. Jakmile se tam objeví pár aktualizací za sebou, znamená to, že jsem nějaký ten čas na internetu strávila. Takže FAQ a podobné věci jsou jen zkopírované z toho, co mi přijde nebo co najdu na stránkách fanoušků. Chodím se dívat, co by tak lidé chtěli vědět, na co bych mohla odpovědět. Je to skvělé, někdy trochu frustrující. Ráda bych také ujasnila jednu věc – nikdy nepíšu nic do komentářů nebo diskuzí, protože i takové fámy se objevují. Oba dva jste v této věci velmi zodpovědní, ale i tak mě to trochu straší. Jednou jsem se přihlásila na chat na MuggleNetu, bylo to neuvěřitelné! Umírala jsem smíchy! To bylo poprvé, co jsem si do vyhledávače zadala Harry Potter. O TLC jsem už věděla, ale to odpoledne jsem objevila MuggleNet a vešla na chat a byla to hrozná legrace. Bylo mnou naprosto opovrhováno (smích). Nedokážu vůbec popsat, jaká to byla sranda.

ES: Ehm, tak za to bych se chtěl omluvit...
JKR: Ne, ne, to nebylo míněno nijak špatně. Jen mi lidé psali věci jako: „Jo, jasně, radši zmlkni, nechodíš sem pravidelně, vůbec nic nevíš.“ Asi si to dokážete představit.

MA: Jedna z výherkyň naší soutěže „Zeptejte se Jo“ je theotherhermit, která žije v malém východoamerickém městečku a je jí 50 let. Její otázka zní: „Zobrazují vzpomínky v myslánce realitu nebo pohled člověka, kterému ta vzpomínka patří?“
JKR: Je to realita. A je důležité, že to mám takhle vymyšlené, protože třeba v šestém díle se Slughorn snaží dál Brumbálovi tuhle směšnou sestříhanou vzpomínku. Nechtěl mu dát tu skutečnou, takže ji očividně trochu poupravil. Takže to, co si pamatujete, je pečlivě uloženo v myslánce.

ES: V tomhle jsem se tedy mýlil.
JKR: Opravdu?

ES: Byl jsem si stoprocentně jistý tím, že ta vzpomínka je vaše interpretace toho, co se stalo. Nedávalo mi smysl, že by člověk byl schopný se na své vlastní vzpomínky dívat z pohledu třetí osoby. Přišlo mi to trochu jako podvádění, protože byste se vlastně vždycky mohli podívat na věci z pohledu někoho jiného.
MA: Takže tam jsou věci, které jste možná ve skutečnosti nestihli postřehnout, ale můžete se vrátit a podívat se znovu?
JKR: Ano a to je to kouzlo myslánky, to je to, co ji oživuje.

ES: Já chci jednu pro sebe!
JKR: To chápu. Jinak by to přece bylo něco jako deník, nemyslíte? Omezený tím, co si pamatujete. Ale myslánka vám umožní se na věc podívat znovu jako na celek, takže se ve své paměti můžete vrátit a oživit si vzpomínky na něco, čeho jste si předtím třeba nevšimli. Někde ve vaší hlavě to je a já jsem si jistá, že je – u nás všech. Mám pocit, že kdybychom k tomu měli přístup, tak věci, o kterých ani nevíme, že si je pamatujeme, tam někde jsou.

ES: Dalším z vítězů naší soutěže je osmnáctiletá Helen Poole z Thirsku v Yorkshiru – zároveň jedna z autorek knížky pro fanoušky s názvem „Plot thickens“. Tahle otázka se týká Grindelwalda a pravděpodobně už víte, že se na to zeptáme.
JKR: Uhmm.

ES: Zcela zřejmě…
JKR: Tak do toho, jen mi to připomeňte. Je mrtvý?

ES: Ano, je mrtvý?
JKR: Ano, je.

ES: Je to důležitá postava?
JKR: (s lítostí v hlase) Ach…

ES: Nemusíte na to odpovídat, stačí, když nám o něm něco povíte.
JKR: Řeknu vám to, co jsem řekla někomu, kdo se mě na to už dříve ptal. Pamatujete se na Owena, který tady v Británii vyhrál nějakou soutěž a dostal možnost se mnou udělat interview? On se na Grindelwalda také ptal. Konkrétně jeho dotaz zněl, jestli je to náhoda, že zemřel v roce 1945 a já jsem mu odpověděla, že ne. Baví mě dělat narážky na události, které se v určitou dobu odehrávaly v mudlovském světě. Podle mě to chodí tak, že jakmile je ve světě mudlů válka, válčí se i v tom kouzelnickém.

ES: Má Grindelwald nějakou spojitost s…
JKR: Zdržím se veškerých komentářů na toto téma.

(smích)

MA: Podporují se navzájem tyhle dvě války?
JKR: Ano, myslím, že ano. Hmm.

MA: Najednou jste nějak ztichla.

(všichni se smějí, JKR má doslova záchvat smíchu)

MA: Nám se líbí, když najednou zmlknete, znamená to…
ES: Že před námi určitě něco skrýváte.
MA: Další z výherců naší soutěže, Delaney Monaghan, které je šest let a je z Canberry v Austrálii, se ptá prostřednictvím své maminky. „Jaký mají význam papírky od žvýkaček, které dává paní Longbottomová Nevillovi?“
JKR: Na tohle se mě dnes ráno také ptali. To je jedna z věcí, které jsou inspirované něčím, co se skutečně stalo. Ten příběh mi řekl někdo, jehož maminka měla Alzheimerovu chorobu a byla zavřená v nějakém ústavu. Její postižení bylo vážné a ona už ani nepoznala svého vlastního syna. On ji i přesto dvakrát týdně navštěvoval a pravidelně ji nosil sladkosti. Tím si mezi sebou vytvořili jakési pouto – ona milovala sladké a v něm poznávala někoho, kdo jí to sladké nosil. Pro mě je to hrozně dojemný příběh. Tak jsem ho trochu přikrášlila. Neville dává své mamince to, co ona chce (jen když na to myslím, tak je mi z toho smutno). A ona mu zároveň chce dát něco zpátky, jenže to, co mu dá, je v podstatě bezcenné. Ale on si to stejně vezme, jako by to něco bylo, protože ona se snaží dávat – takže to něco znamená z emočního hlediska.
Ale existuje spousta dalších teorií o papírcích od žvýkaček, vím o nich.

ES: Nemůžete jim to mít za zlé.
JKR: Tím chci jen říct to, že mu na nich nedává žádné tajné zprávy.

MA: Její duševní zdraví opravdu není v pořádku…
JKR: Ne, v tom máte pravdu. Tohle je přesně jeden z těch případů, kdy raději utnu tuhle teorii, protože to opravdu nikam nevede. Není na tom nic zajímavého.

MA: Je to jedna z nejdojemnějších pasáží v knížkách.
JKR: Myslím si, že je to pro Nevilla - jako postavu - velmi důležitý okamžik.

MA: Třetím výhercem naší soutěže se stala patnáctiletá Monique Padelis ze Surrey a ptá se: „Jak a kdy byl vytvořen onen závoj na ministerstvu?“
JKR: Ten závoj je na ministerstvu kouzel od té doby, co je tam samotné ministerstvo. A to je tam už hodně dlouho, ne tak dlouho jako třeba Bradavice, ale hodně dlouho. Mluvíme o několika stovkách let. Není nijak důležité vědět přesně odkdy, ale už to budou staletí.

MA: Bylo to používáno jako místnost pro popravy nebo jen ke studiu?
JKR: Ne, jenom ke studiu. Odbor záhad je pouze studijní záležitost. Studuje se tam mysl, vesmír, smrt…

MA: Vrátíme se ještě do té místnosti, do té uzamčené místnost?
JKR: Bez komentáře.

ES: Brumbál nemá sobě rovného, co se týče kouzelnických vědomostí...
JKR: Hmm.

ES: Kde se to všechno naučil?
JKR: Já ho především vidím jako člověka, který se hodně naučil sám. Nicméně on měl ve své době přístup k těm nejlepším profesorům v Bradavicích, stejně tak jako všichni ostatní, co tam byli s ním. Spíš Brumbálova rodina je něco, co by rozhodně stálo za bližší prozkoumání - raději než papírky od žvýkaček.

MA: Jeho rodina?
JKR: Ano, rodina.

MA: Měli bychom se o tom bavit trochu víc?
JKR: Ne, ale VY byste mohli.

(smích)

MA: Co třeba Harryho rodina – jeho prarodiče – byli zavražděni?
JKR: Ne, tímhle se dostáváme do takové nezáživné oblasti. Coby spisovatel přiznám, že co se děje týče, bylo zajímavější, aby byl Harry úplně sám. Takže jsem jeho rodinu raději nemilosrdně odstranila – samozřejmě až na tetu Petunii. James a Lily jsou pro děj hrozně důležití, ale jeho prarodiče? Ne. A protože mám ráda příběhy svých postav, tady je máte: rodiče Petunie a Lily, to byla normální mudlovská smrt. Jamesovi rodiče už byli starší, když se narodil, což vysvětluje to, že byl jedináček a rozmazlovali ho. Stává se to často, že si lidé na stará kolena pořídí dítě, takže je pro ně takový poklad, který si hýčkají. Věkově byli i na kouzelníky hodně staří. Podlehli nějaké kouzelnické nemoci. To je asi tak vše, co potřebujete vědět. Na jejich smrti není nic vážného ani hrozivého. Prostě jsem se jich potřebovala zbavit, tak jsem je zabila.

MA: Takže tohle zároveň vylučuje i teorii o nebelvírském dědici.
JKR: Ano, přesně tak.

MA: Další z teorií jde doslova k čertu. (smích)
JKR: Tady to máte. Je mi jasné, že spoustě lidí se šestý díl nebude líbit, protože jednoduše zastaví některé teorie. Kdyby se tak ale nestalo, znamenalo by to, že jsem svou práci neodvedla dobře. Pár lidem se to nebude líbit a někomu se nebude líbit smrt jedné postavy, ale tak jsem to vždycky plánovala.
Pořád nevíme, jestli ta informace někde unikla nebo jestli to byly jenom spekulace, které se tentokrát ukázaly jako správné.

ES: Myslíte s tímhle dílem?
MA: Pamatujete si na ty sázky?
ES: Jojo…
JKR: Ó, ano - ten podfuk se sázkami. No, teď je to padesát na padesát. Pamatujete si, že u Fénixova řádu to bylo to samé? Tam se sázelo na to, že umře Cho Changová. Najednou si na ni někdo vsadil deset tisíc liber a protože si všichni říkali, že by jen těžko někdo vsadil tolik peněz jen tak, tak to vypadalo, že ten člověk má nějaké interní informace. Jak to bylo s Brumbálem, to nevíme. Byl to únik informací nebo si to někdo jenom tipnul a ono to vyšlo?

ES: Pamatuji si, že jsem na MuggleNet dával anketu o tom, kdy podle fanoušků Brumbál zemře.
JKR: A jaký byl výsledek? To je hodně zajímavé.

ES: Většina si myslela, že zemře v šestém díle – tedy v šestém nebo sedmém. Nejvíc si myslelo, že v sedmém.
JKR: Opravdu?

ES: Tuším, že to bylo tak 65/35, ale většina si myslela, že určitě zemře.
JKR: Když se na to podíváte z obecného pohledu, tak v žánru, který já píšu, musí jít hrdina vždycky do cíle sám. Tak to prostě chodí, otázkou bylo pouze kde a jak ta postava zemře, pokud tedy víte něco o výstavbě děje.

ES: Starý moudrý kouzelník s plnovousem vždycky umře.
JKR: Ano, to je v podstatě to, co říkám.

(smích)

MA: Velmi zajímavé, protože ten okamžik… Myslím si, že všichni jsme tak nějak tušili, že zemře, v ten moment, co začal sdělovat svá moudra.
JKR: Hmm.

MA: A v momentě, kdy Harry řekl: „ Tohle vím a moji rodiče to také věděli a tohle je o té a té volbě,“ jsme se zastavili a řekli si: „Fajn, počkejme, než nás ten zbytek dožene a promluvíme si o tom, protože za prvé Brumbál umírá a za druhé tohle je ta vlajka, která nám signalizuje, že se blížíme ke konci. Měla jsem pocit, že tenhle moment vlastně definuje celou sérii. Přikláníte se k tomuto názoru?
JKR: Ano, rozhodně, protože si myslím, že je tam pojítko mezi momentem ve druhém díle, kdy Brumbál říká onu slavnou větu: „O tom, jací jsme doopravdy, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ A mezi momentem, kdy Brumbál sedí ve své pracovně a říká Harrymu, že věštba má význam jenom proto, že si to on a Voldemort zvolili. Kdyby si oba vybrali, že od té věštby dají ruce pryč, oba by mohli žít. To je ten rozhodující faktor. Kdyby si oba dva řekli, že tohle hrát nechtějí a odešli od toho… ale to se nestane, protože co se týče Voldemorta, tak Harry pro něj představuje hrozbu. Musí se spolu utkat.

ES: Pamatuji si, že když jsem četl Fénixův řád, tak jsem přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby si Harry a Voldemort…
JKR: Potřásli rukama a odešli? Shodli jsme se na tom, že se neshodneme.

(smích)

ES: Co kdyby nikdy neslyšel onu věštbu?
JKR: A to je přesně ono. Jak už jsem řekla, to je to, co jsem dala na své stránky…

ES: Jsem moc rád, že jste to tam dala.
JKR: Je to stejné jako v Mackbethovi. Toho úplně zbožňuji. Je to pravděpodobně moje neoblíbenější hra od Shakespeara. A to je ta otázka. Kdyby Mackbeth nepotkal ony čarodějky, zabil by Duncana? Stalo by se něco z toho? Byl to osud nebo to zapříčinil on sám? Já bych řekla, že za to může on sám.

MA: Kdyby si tedy všichni potřásli rukama a šli si zahrát golf, všechno by bylo v pořádku.

(smích)

MA: V knížkách se často mluví o loajalitě a statečnosti, které jsou spojeny se sebeobětováním. Hlavně ve třetím díle – „Raději jsi měl zemřít než zradit své přátele.“ A samozřejmě se to v menší míře vyskytuje i na jiných místech. To je docela závažné sdělení, které předáváte, řekněme, osmiletému nebo desetiletému dítěti, které tu knížku čte. Říkáte jim, že bychom pro své přátele měli zemřít.
JKR: Samozřejmě v té knížce se to vyskytuje ve velmi napjaté situaci. Panebože, doufám, že žádné osmileté děcko se v takové situaci neocitne, aby muselo pro někoho zemřít. Ale tady se mluví o dospělém muži, který se octnul v něčem, čemu říkám válečný stav. Tohle byl plnohodnotný válečný stav. Mám dojem, že to je spíš otázka na vás, čtenáře, jestli věříte tomu, že by Sirius byl ochoten zemřít, když to říká.

ES: Bezpochyby.
MA: Samozřejmě, že ano.
JKR: Dobře, myslela jsem si to. Sirius by to udělal. On, se všemi svými chybami a nedostatky, má nesmírně silný smysl pro ctnost a raději by čestně zemřel, než aby žil s pocitem zneuctění a v hanbě za to, že poslal tři osoby na smrt. Ty tři osoby, které miloval víc než kohokoliv jiného, protože je stejně jako Harry takovým vyhnancem bez rodiny.
Máte pravdu v tom, že je to závažné sdělení, ale já koneckonců píšu o zlu. Už jsem mnohokrát zmiňovala, že mě pokaždé překvapí, jak mi lidé říkají: „Vaše knížky jsou čím dál temnější.“ V tu chvíli si vždycky myslím: „Aha, a která část z Kamene mudrců vám přijde světlá a načechraná?“ Vím, že v tom je více nevinnosti, protože Harry je ještě hodně mladý, když poprvé přijde do Bradavic, ale ta knížka začíná dvojitou vraždou. Nádech smrti se nese celým prvním dílem a určitě v něm je pár hrůzu nahánějících okamžiků. Podle mého názoru je první díl víc hrůzostrašný než ten druhý, i navzdory obřímu hadovi, protože ona postava v hábitu, která pije krev jednorožce, je zatraceně strašidelná. A navíc jsem si vždycky myslela a pořád si myslím, že představa obličeje na druhé straně něčí hlavy je ta nejznepokojivější v celé sérii.
Takže ano, je to velmi závažné, v tom s vámi souhlasím, ale řekla bych, že tomu tak je napříč všemi knihami. Je v nich hodně věcí, které jsou zneklidňující, ale nemyslím si, že bych někdy překročila hranice, jenom abych něčím vysloveně šokovala. Vím, že bych si v těch knihách obhájila všechny morbidní pasáže. Jednou jedinkrát jsem měla strach, jestli mi něco projde přes mou editorku a to bylo tehdy, kdy se Voldemort chystá vstoupit do onoho kotle, vzpomínáte? Byl tak trochu fetální. Udělalo se mi až nevolno, když jsem si to vybavila, ale je tu důvod, proč jsem to tak musela napsat a sami to zjistíte. Takže jsem to probírala se svou editorkou a ona řekla, že to je v pořádku. Popravdě řečeno jí dělal větší starosti onen otevřený hrob. Mám dojem, že je to spíš znesvěcení, co nás znepokojuje. Není tu opět nic vidět, ale zase je to porušení nějakého tabu.

MA: Jakou barvu mají Ronovy oči?
JKR: Ronovy oči jsou modré. To jsem nikdy neřekla? (JKR si zakrývá oči)

MA: Všichni nás prosili, abychom se na to zeptali.
JKR: Jsou modré. Harry má zelené oči a Hermiona hnědé.

MA: Jakou podobu má Ronův Patronus?
JKR: Ronův Patronus? To jsem také nikdy neřekla? To není možné…(smích) Má podobu malého psa, asi jako Jack Russel. A to z velmi sentimentálního důvodu – my totiž jednoho takového máme. Je ztřeštěný.

MA: Tohle bude na delší odpověď, ale doopravdy se Vás na to chci zeptat – jak to děláte, aby Vaše děti zůstaly normální a aby nebyly nijak ovlivněny vší tou slávou a bohatstvím.
JKR: To je moje nejvyšší priorita. Doufám a myslím si, že žijeme vcelku normální život. Věřte tomu nebo ne. Neskutečné věci, jako že vcházím do osvětleného zámku, se stávají málokdy a na ně to má malý dopad. Doopravdy si myslím, že vedeme hodně normální život. Chodíme nakupovat stejně jako všichni ostatní. To je můj pocit. Také si myslím, že je hodně důležité, že všechny tři děti uvidí, jak s Neilem pracujeme, zatímco oni budou vyrůstat. Ani jeden z nás dvou nemá v plánu přestat pracovat, dát si nohy na stůl a třeba se vydat na jachtě na cestu kolem světa, i když je to pěkná představa. Budeme dál pracovat a podle mě je to dobrý způsob, jak jít dětem příkladem. Ukázat jim, že ať už vyděláváte sebevíc peněz, vaše hrdost spočívá v tom, že přijdete na to, co vás baví a zůstanete u toho. A to je mít řádnou práci, ne?

MA: Ano. Už jste našla dva ztracené nebelvírské studenty?
JKR: (zakryje si oči) Ach jo… (frustrovaně) Chtěla jsem vám to přinést, ale úplně jsem na to zapomněla. Omlouvám se. Dám to na své stránky.

MA: Byla to Ginny, kdo poslal Harrymu Valentýnku?
JKR: Ano, bůh jí žehnej.

MA: Nebyla to jedna z věcí Toma Raddla nebo to byla doopravdy Ginny Weasley?
JKR: Ne, byla to Ginny Weasley.

MA: A vyplatilo se jí to.
JKR: (smích) Nakonec ano.

MA: Myslím si, že už jste s tím počítala od té scény ve vlaku (v prvním díle), kdy se Harry dívá z okna a potom v tom kupé. Tam pravděpodobně začaly všechny vztahy.
JKR: Ano, také si myslím. Takže se vám to líbilo? Myslím Harry a Ginny, když se to stalo?

ES: Na tohle jsme čekali už roky!
JKR: Tak to jsem ráda…

MA: A ten polibek!!!
JKR: Jojo…

ES: Měl jsem pocit, že se tak nějak zhmotnil…
JKR: Já vím, doopravdy se to stalo. Také jsem měla takový pocit.

MA: Snažila jste se je dát...
JKR: Já vždycky věděla, že se tohle stane. Že se dají dohromady a potom zase rozejdou.

ES: Takže takhle jste to měla v plánu?
JKR: No, vlastně ten plán byl takový, a já doufám, že mi to vyšlo, že čtenáři přijdou postupně na to – stejně jako Harry – že Ginny je pro něj ideální. Ona je tvrdošíjná a energická, ale v dobrém slova smyslu, je odvážná. Harry musí být s někým, kdo vydrží ten nápor, který je součástí vztahu s ním. Mít Harryho za partnera je hodně děsivé v mnoha ohledech. On je ten poznamenaný. Podle mě je s Ginny legrace, je laskavá a má soucit. Tohle jsou vlastnosti, které Harry po své ideální dívce požaduje. Ale zpočátku – to bylo před lety, kdy jsem to plánovala – jsem cítila, že je z něj vystrašená. Byl pro ní něco jako bůh, když ho tenkrát viděla jako desetiletá nebo jedenáctiletá a ona ho znala jako toho slavného kluka. Takže Ginny také musela nejdřív ujít kus cesty. A stejně jako s Ronem, tak ani tady jsem nechtěla, aby Ginny byla první holka, kterou Harry políbí. To jsem hlavně chtěla říct, je to tak nějak propojeno.
Jedna z věcí, na které jsem chtěla ukázat, jak Harry dospěl – pamatujete si, jak ve Fénixově řádu přijde Cho ve vlaku k němu do kupé a Harry si v tu chvíli myslí: „Kéž by mě tu našla s někým ne tak strašným.“? Sedí tam s Lenkou a Nevillem. A úplně ta samá věc se stane v Princi dvojí krve, kdy opět sedí v kupé s Lenkou a Nevillem, ale tentokrát už v mnoha směrech dospěl a podle jeho názoru sedí s těmi nejlepšími lidmi, kteří ve vlaku jsou. Harry opravdu dospěl. Podle mého názoru jsou Harry a Ginny v šestém díle rovnocennými partnery. Jsou si navzájem hodni. Oba dva si prošli velkou emocionální změnou a zbavili se mnoha falešných představ. Psaní jejich vztahu mě hodně bavilo. Jako postavu mám Ginny opravdu ráda.

MA: Má její postava nějaký větší význam – to, že si ji vybral Tom Raddle ve druhém díle nebo třeba to, že se narodila jako sedmá.
JKR: Ginnin příběh je takový, že se narodila do Weasleovic rodiny jako první dívka za mnoho generací. Je tu ale taková stará tradice o sedmé dceři, která se také narodí sedmé dceři a to samé se říká u chlapců – takže je nadaná kouzelnice. Myslím, že si toho v knížkách všimnete, protože Ginny dělá velmi působivé věci a ještě dalších se dočkáte.

ES: Proč je Zmijozel pořád…
JKR: Povolen?

(všichni se smějí)

ES: Ano, vždyť je to tak očividné.
JKR: Ale nejsou všichni špatní. Oni skutečně nejsou špatní. (Chvíli mlčí.) No, trochu hlubší odpověď – taková ta neuštěpačná – by byla, že když si vezmete, co všechno lidská bytost obsahuje, tak má i nedostatky, ty má každý z nás. Stejné je to se studenty. Kdyby měli dosáhnout naprosté jednoty, měli bychom tu nezastavitelnou sílu. Ale pro dosažení harmonie ve škole a mezi kolejemi tu musí být někdo jako jsou zmijozelští, i když nemají ty nejvznešenější přednosti. Harmonie je to správné slovo.

ES: Nemohli by…
JKR: Nemohli by je prostě všechny zastřelit? NE, Emersone, to by vážně nemohli.

(všichni se smějí)

ES: Nemohli by zmijozelské prostě rozdělit mezi ostatní tři koleje? Možná by to všem úplně nevyhovovalo, ale stačilo by to na to, aby se dostali pryč z toho negativního zmijozelského prostředí.
JKR: To by mohli, ale musíte mít na paměti… O tom už jsem uvažovala…

ES: Dokonce i jejich společenská místnost je ponuré tmavé místo…
JKR: No, nevím… podle mě je zmijozelská společenská místnost tak nějak strašidelně krásná.

ES: Není to dobrý nápad, aby byly všechny děti smrtijedů pospolu. (všichni se smějí)
JKR: Ale oni nejsou. Chápu, kam tím míříš. Vy čtenáři - protože já vás tím směrem vedu – vidíte Zmijozel vždycky z perspektivy dětí smrtijedů, ale ve skutečnosti jsou jen malou částí všech zmijozelských studentů. Neříkám, že ostatní zmijozelští jsou dokonalí, ale rozhodně to není samý Draco a už rozhodně ne, však víte, Crabbe a Goyle. Všichni nejsou takový, to by bylo až moc kruté, nemyslíte?

ES: Ale v ostatních kolejích není moc dětí smrtijedů nebo ano?
JKR: Ale ano, našli byste tam lidi, kteří mají nějakou spojitost se smrtijedy, to určitě.

ES: Ale je jich míň.
JKR: Pravděpodobně. Vím, co myslíš. Je tradice mít čtyři koleje, ale v tomhle případě jsem chtěla, aby tak nějak odpovídaly čtyřem elementům, takže Nebelvír je oheň, Havraspár vzduch, Mrzimor země a Zmijozel voda. Proto má také společenskou místnost pod jezerem. Takže opět tu máme tu myšlenku harmonie a rovnováhy mezi čtyřmi základními složkami. A když je spojíte, tak získáte něco velice silného. Ale jak víme, samostatně také fungují.

ES: Byl James jediný, kdo se zamilovat do Lily?
JKR: Ne (chvíle ticha)… Lily byla stejně populární jako Ginny.

MA: Snape?
JKR: Na tuhle teorii se mě ptají fanoušci pořád dokola.

ES: Co takhle Lupin?
JKR: Nemůžu se vyjádřit ani k jednomu z nich.

ES: Aspoň k jednomu, prosím.
JKR: Nemůžu odpovědět, doopravdy ne.

(pokračování příště)