Dnes mi divnej típek pocákanej barvou vyprávěl příběh: Bylo nebylo, v dalekém kraji se rozprestírala louka se všem, co k ní patří. Diví maky, berušky a jiní potvúrky. Jednou se tady přecházel král. Bylo poznat, že je to král, měl předce drahý šperky a korunu. Jak si cestou spíval, spatřil medvěda. Lekl se, chtěl utíct, ale něco ho zastavilo. To zvíře se ozvalo lidským hlasem: „Neutíkej, králi! Já ti neublížím. Chtěl jsem si jen promluvit s někým, kdo by si třeba našel čas na starýho medvěda.“ Král se zarazil. Co pak by si on měl vykládat se starými žvířety? Ne, on je na úronvi, takové věci on nedělá! „Ale neměj strach, králi,“ pokračoval medvěd, „Já vím, že ty čas nemáš. Já samotu zaháním a ty ji vyhledáváš. Nebudu tě tedy rušit. Odjedu si do samoty, rád jsem tě videl, králi.“ A tak odjel medvěd i král. Ale o pár let zestárlý král dal trún svému synu. Z krále se tak stal smutný pán. Nik ním nechtěl mluvit, nik naň nemněl čas. Príběh končí na tí louce, kde navěky šel spát. Umřel sám, bez vyslechnutí, takhle to být nemělo. Nik nenašel jeho telo, protože hlad v lese vládl, patřil zvěři, mocnej král.