Pro Evu to bylo vyloženě utrpení. Nikdy nevydrží doma. Obvykle odchází po sedmé a vrací se za tmy. A najednou byla doma. Celý den, celý týden, měsíc, měsíce. Manžel jí občas naložil do auta a odvezl těch 100 m k nám. Vychystávala jsem, jako by někdo měl narozeniny, protože pro Evu to byl opravdu sváteční den. Snažila jsem se jí pomáhat i jinak, prostě jak to šlo…Měly jsme hodinové rozhovory typu:

„Kamaráááádko, starej je už zase v hajzlu. Chtěla jsem po něm, aby mi koupil jogurty a on mi řekl, že mám zavolat svejm mrdáčům, že na to nebude mít dnes čas. Ti všichni na mě serou, tak já tu sedím a mám děsnej hlad. Ale až já budu zdravá, všem to vrátím. Ti se budou divit.“

Tak jsem jí slíbila, že jí nakoupím. Za pár minut mi začaly chodit SMS:

První : „Kup ještě pečivo a  grepy…“

Druhá : „Kup něco kočkám.“

Třetí: „Kup mi víno.“

Čtvrtá: „Kup mi raději půl litru vodky.“

Pátá: „Kup mi cigarety.“

Šestá: „Kup mi té vodky raději 2 flašky.“

Sedmá: „Vyser se na všechno, nic nekupuj, jen mi sežeň kvér. Zastřelím starýho a sebe a ty mi slib, že se mi postaráš o kočky….“