Když jsem se narodil, moje porodní asistentka mi pravila: Dávej si bacha na čarodějnice. Máme jich tu plno! Asi se jim přemnožili, nebo, co já vím., Vony vám i po Bruselu, to je jakože po zahraničí, a všude možně. Jeden si nemůže bejt jistej ani v náručí zaplacený konkubíny.

To vám jdu takhle jednou, ničehož zlého netuše, potemnělým parkem.Ani jsem neměl baloňák, slušně vobečenej na noční procházku, soudobý, zachovalý tesiláky a co čert nechtěl. Čarodějnice.

A hned do mně.Že co vedúci, co Vy tu tak sám o pozdním večeru. Otázala se spříma, pohledem neuhýbajíce. No, co už. Nuž jsem odvětil. Děvo moje nádherná, já chci pouze jako domů.Abych se zakutral a vyspal.

A vona na to, že žádný domů nebude, že se do mně zamilovala. Já nevěděl čehož mám činiti, kuropění v hajzlu, za čtyři hodiny, to prej musej pryč, tak reku, podívej, lepá děvo, uděláme to takhle.

Já budu jako bílej princ a Ty budeš mít k dispozici hrad. A v tom hradě div, se světe, svůj pokojíček. Co pokojíček, to má každej, Ty budeš mít pokoj.

A do toho pokoje mně vezmeš, když už jsme se takto, nenuceně, seznámili. A vona že jo, byla srozumnělá.

Mno, a až tam budeme , lásko, děvo nádherná, tak mi ho dáš. Trošku se jakože eventuelně zamyslela, že jestli jí nechci jakože zdrhnout. Mno Jenže, to děvče naivní ani jen netušilo, že nás tak dlouho učili odpoutat se od objektu, že jsme zdrhli, ani nikdo nevěděl))))

Ä jaký poučení pro náš dorost.

Když Ti nabízej nádherný zajetí, tak zdrhej, chlape))))))