Vytlač príspevok
Odporuč príspevok
Bookmark and Share PRIDAŤ NA VYBRALI.SME.SK

Už i Češi se mohou zdobit diamanty ze zemřelých

Málokdo si umí představit, že i v takovém oboru, jako je pohřebnictví, je možné přijít s něčím novým. Už i v Česku si ale mohou lidé, kteří nemají čas navštěvovat hřbitov a mají dost peněz, uchovat ostatky drahých zesnulých ve formě diamantu.

Už i Češi se mohou zdobit diamanty ze zemřelých

Diamant si můžete také nechat zasadit do šperku.zvětšit fotografii...
Diamant si můžete také nechat zasadit do šperku. (Autor: Algordanza AG)

14. listopadu 2006 12:33
Málokdo si umí představit, že i v takovém oboru, jako je pohřebnictví, je možné přijít s něčím novým. Už i v Česku si ale mohou lidé, kteří nemají čas navštěvovat hřbitov a mají dost peněz, uchovat ostatky drahých zesnulých ve formě diamantu.

V Česku tuto službu od poloviny loňského roku nabízí švýcarská společnost Algordanza. Podle zástupce firmy v České republice Jiřího Hrdličky se tímto druhem podnikání zabývají na celém světě pouze dvě firmy, přičemž největší zájem o vzpomínkové diamanty mají Japonci.

Samotný diamant si mohou zákazníci dále nechat zasadit do mramorového či žulového kamene nebo do šperku. Firma ale splnila i přání zákazníka, který chtěl diamant zasadit do obrazu.

Společnost se nejspíše bude muset zpočátku vyrovnat s odmítavým postojem mnoha lidí, kterým výroba klenotu z popela zemřelých připadá nemorální. "To je věc každého člověka. Z našeho pohledu ale nejde o nic neetického a rozhodně to není nezákonné. Několik klientů již máme," míní Hrdlička.

Podle něj se firma rozhodně nebude snažit nikoho přesvědčovat. "V současné době chceme, aby se o nás lidé vůbec dozvěděli, a proto spolupracujeme s mnoha pohřebními ústavy," dodal. Na komerční propagaci by podle něj došlo tak za tři až pět let.

Nejen morální bariéry, ale i finanční náročnost mohou odradit mnoho českých potenciálních zákazníků. Cena je odstupňovaná dle velikosti diamantu a dalších nadstandardních přání klienta. Nejmenší diamant s 0,3 karátu stojí podle aktuálního ceníku 90 tisíc korun, pokud má ale zákazník zájem o jednokarátový diamant, musí již obětovat 300 tisíc korun.

Karát

Pro diamanty je karát definován jako 0,2g hmotnosti čistého diamantu. Diamant o hmotnosti 10 g má tedy 50 karátů, diamanty v běžně prodávaných špercích mají obvykle ryzost v desetinách až jednotkách karátů.

 


Firma vyrábí diamanty v laboratořích ve Švýcarsku. Proces získávání uhlíku z popela a následná výroba diamantů trvá obvykle tři až čtyři měsíce. "Někdy se musí proces opakovat a doba výroby se tak může prodloužit i na pět měsíců," řekl Hrdlička.

Společnost vylučuje možnost, že by došlo k záměně ostatků. Vzorky popela pracovníci laboratoře ihned po převzetí označí sériovým číslem, pod kterým prochází celým procesem.

Pokud by laboratoř zjistila, že není dost uhlíku potřebného k výrobě diamantu z ostatků, firma žádný další nepřidává a popel spolu s padesátiprocentní zálohou vrátí. "Zatím jsem ale neslyšel o případu, kdy by uhlíku nebylo dost," ujišťuje ale Hrdlička.

V USA je běžné, že si lidé nechávají zhotovit drahé kameny i z ostatků svých zvířecích miláčků. Algordanza prý ale v Česku nic podobného v blízké budoucnosti nabízet nebude. "Poptávka ještě není dost velká," řekl Hrdlička.

Beethovenove vlasy použijú na výrobu diamantu



O diamantové zvečnenie svetoznámeho skladateľa Beethovena, ktorý sa v 18. storočí preslávil mnohými symfóniami, sa pokúsi americká spoločnosť LifeGem.



       Spoločnosť chce spraviť diamant z jeho vlasov, ktoré vlastní John Reznikoff, držiteľ prvenstva v Guinnessovej Knihe rekordov za najväčšiu a najhodnotnejšiu zbierku týchto častí ľudskej hlavy. Reznikoff daruje spoločnosti šesť z desiatich prameňov, z ktorých spraví LifeGem tri diamanty veľké pol až jeden karát.
      "Mysleli sme si, že nemôže byť lepší nápad ako skúsiť to so svetovou hviezdou, ktorú poznajú milióny," vyhlásil hlavný manažér spoločnosti LifeGem Greg Herro.
      Ak sa podarí diamanty vyrobiť, zrejme pôjdu do dražby na získanie financií pre rodiny sužované vojnou. Predtým však preputujú múzeá a opery sveta, aby sa tak netradičná spoločnosť zviditeľnila. Výstavná šnúra diamantov by mala trvať približne pol roka.
      LifeGem Memorials sa dostala do povedomia ľudí v roku 2002, kedy začal vyrábať diamanty z popola mŕtvych. Rmútiacim pozostalým tak zostane trvalá spomienka na zosnulého človeka v podobe drahého kameňa.
      Čí sa im podarí vykúzliť ho aj z vlasov Beethovena zatiaľ nevedno. Spoločnosť chce naďalej spolupracovať s držiteľom vlasov slávnych, z ktorých vyprodukujú diamanty na dražbu. Peniaze chcú rovnako použiť na charitatívne účely. (TASR)

Prach jsi a v briliant se obrátíš

Když se objeví hodně bizarní novinka v podnikání, může to být jen přechodná křeč obchodníků, kteří zavětřili zisk, a neuspějí-li, vrhnou se jinam. Pokud však uspějí, je načase se zamyslet, zda nevyhmátli jakousi propast, přes kterou lidé úzkostlivě hledali most. Jak je to v případě briliantů z lidského popela?
reklama
VÍKEND, společnost

Rok co rok je to stejné. "Tak kam to položíme?" zeptá se matka, když dojdeme na louku rozptylu. "Co třeba sem?" navrhnu místo, kde je nejvíc volné trávy. "Vlastně je to jedno," opraví se vzápětí. "Jsou s námi všude. Prostě všude." Podávám jí svíčky a ona je zapaluje jednu po druhé. Za tátu. Za babičku, za pratetu. V naší rodině už ve třetí generaci nemáme žádné hroby. "Řadoví vojáci zmizeli v poli a nic po nich kolikrát nezbylo. Hroby jsou pro měšťáky, pro důstojníka se to nesluší," říkával prý pradědeček a další generace ten zvyk jaksi převzaly po něm.
Co kdybychom měli své zesnulé na prstě, proměněné v briliant? Nebo zavřené v medailonu a zavěšené na krku? Zdržovali bychom se vůbec nějakými rituály? Neztratili by pro nás duchovní rozměr? To pomyšlení mě trochu pálí, nevím, co si s ním počít. I v relikviářích je cosi tak podivného, že se v kostelech raději dívám jinam než do těch trochu strašidelných schránek, v nichž prý spočívají kousky svatých těl. Jazyk Jana Nepomuckého. Patní kůstka abatyše. Cosi ze svatého Maura. Člověk se nemůže ubránit pocitu čehosi barbarského. Aspoň jsou však ponechány zubu času v původní podobě a uchovány s jistou pietou. Ale co třeba mýt nádobí s jednou šestinou manžela na prstě?

Žluté a modré kameny

V horizontu dní hodlá na náš trh s posledními věcmi člověka vstoupit švýcarská společnost Algordanza, založená v Churu v roce 2004. První evropskou firmu svého druhu řídí dva poměrně mladí lidé, osmatřicetiletý Veit Brimer a čtyřiadvacetiletý Rinaldo Willy. Používají technologii vyvinutou v Rusku v roce 2000. Popel z lidských ostatků vyčistí, zahřejí a po dobu tří týdnů podrobují tlaku v přístroji podobném obrovské lednici. Dokážou tak zpracovat ostatky šesti lidí najednou. Na rozdíl od konkurence, americké firmy LifeGem, jež produkuje z lidského popela "brilianty zářivé a nádherně žluté jako západ slunce," nabízejí ti z Churu kameny namodralé barvy, jež připomínají nejvzácněji se vyskytující přírodní diamanty.
Mýlka je prý vyloučena, není možné, aby zákazník omylem dostal kámen z popela někoho jiného. Algordanza ostatně dělá chemický rozbor popela a může na požádání provést i rozbor briliantu. LifeGem zase argumentuje tím, že po dobu celého procesu doprovází popel a později kámen šestnáctimístný kód, podle něhož se pozná jeho autenticita.
Ceny u Algordanzy začínají na 5690 švýcarských francích za půlkarátový briliant. Dalších šest stovek franků přidá ten, kdo chce mít kámen zasazený do jednoduchého zlatého kroužku. Podle českého zástupce firmy Jiřího Hrdličky se ceny na českém trhu budou pohybovat od necelých sto tisíc do tří set tisíc korun, podle velikosti kamene. "Není to zase tak drahé," oponuje. "Když prohlížíte katalogy luxusního zboží, zjistíte, že lidé kolikrát vydají vyšší sumy za věci mělčí a mnohem méně trvalé." U LifeGem sahají ceny od sedmapadesáti tisíc za čtvrtkarát do tří set devatenácti tisíc za celý karát.

Drahá novinka

"U nás to nikdy nebude masovější záležitost. Nemá to tu tradici a je to drahé," soudí nicméně Stanislav Motyčka ze Společnosti přátel žehu. Pohřeb je v českých zemích podle něj otázkou finanční. Jen z finančních důvodů prý tak prudce přibývá pohřbů bez obřadu. "Ve světě je to jiné, tam je pohřeb společenskou záležitostí. Lidé si nemohou dovolit naložit se zesnulým jinak, než se v jejich kruzích sluší," říká Stanislav Motyčka. Není podle něj vyloučeno, že "jako špičková komerční záležitost a novinka v oboru" proměna popela v briliant někoho zámožného osloví. Nejspíš kohosi, kdo chová obdiv k zahraničním zvyklostem. "Ale vždycky to bude jedna z mnoha variant," uzavírá.
Jiří Hrdlička naopak věří, že zájem se rozjede. Chce to jen trochu seriózní propagace. "To víte, když si lidé přečtou v bulváru článek nazvaný Diamanty z mrtvol, jejich důvěru to moc neposílí," konstatuje s lehce pobavenou sebedůvěrou obchodníka-novátora.
Kde se tahle nová podivnost vlastně vzala? Jako první s ní v roce 2001 přišla americká společnost LifeGem z Chicaga. "Připadá mi to jako typický projev puritánské touhy po čistotě, jako snaha udělat z ošklivé mrtvoly něco čistého," uvažuje vědec a publicista Václav Cílek, který neskrývá, že se mu "novinka" vůbec nelíbí. "S mrtvými se takhle nezachází," říká s přesvědčením.
Americkým zákazníkům firmy LifeGem se ten nápad naopak líbí moc. Za tři roky si nechali udělat skoro tisíc briliantů a zájem stoupá. Představitelé firmy zdůrazňují, že kameny z ostatků nabízejí pozůstalým "pocit blízkosti a mobilitu", což tradiční formy vzpomínky na zemřelé, náhrobní kameny na hřbitovech nebo urny, nabídnout nemohou.
Docela rychle se kupodivu daří exportovat novou metodu do zahraničí. LifeGem už působí v Kanadě, Austrálii, Jižní Africe, Nizozemsku, Belgii, Maďarsku, Velké Británii a Japonsku. Také mladší Algordanza se snaží rychle uchvátit zahraniční trh. "Od kultury ke kultuře se reakce na naše aktivity liší," říká Jiří Hrdlička. "Ve Španělsku, kde rodiny hodně tíhnou k sobě, převažuje vsazování kamene do klenotů. Lidé chtějí mít památku na drahého člověka co nejblíž, přímo na těle. V Německu a Rakousku je větší zájem o briliant na žulovém podstavci, je to intimnější, pietnější. Předpokládám, že tato forma bude žádanější i v českých zemích."

Noví kočovníci

Je to nezdravý fetišismus, co vede lidi k ochotě vydat obrovské peníze za malinký syntetický kamínek? V tisku i na webových stránkách "briliantových" firem se objevují příběhy lidí, kteří se rozhodli touto cestou si léčit zármutek. Žena z Floridy, jež ztratila syna, se těší, že s briliantem "jako by se znovu vrátil domů". Muž, který si nechal maminku zasadit do snubního prstenu, už ví, že kámen zdědí jeho děti. Rodina z Illinois oceňuje, že prostřednictvím kamenů v pěti prstenech jako by jejich dcera a neteř byla pořád s nimi.
K výrobě jednoho kamene obvykle stačí 200 až 500 gramů popela, to je necelá desetina až šestina zpopelněných ostatků. Zbytek se pohřbívá. Co když se kameny z ostatků neobjevily náhodou? Co když v nich dnešní čím dál mobilnější společnost jen hledá cestu, jak být se svými hroby, i když je od nich tisíce kilometrů daleko?
"Na tom něco může být," připouští Václav Cílek. "Génius loci, to je vlastně kult mrtvých. Jinými slovy, doma jsme tam, kde máme své mrtvé. Je pravda, že novodobí nomádi to asi budou muset dělat jinak než jejich předkové."

Žena - rhododendron

Nové trendy se objevují i v tradičnějších formách piety. A jako vždycky, když přichází něco nového, je kolem toho dost rozruchu. Funerální firmy vytušily nový trh mezi ekologicky založenými lidmi. Pro ně jsou tu teď "zelené" pohřby. Například švédská společnost Promessa Organic oslovuje lidi, kteří chtějí mít jistotu, že po smrti svým tělem neznečistí půdu. Nabízí jim ošetření tekutým dusíkem. Zvukové vibrace poté rozdrtí ostatky na prach, který se může "vrátit do ekologického koloběhu". Ve škrobové schránce se prášek umístí do mělkého hrobu, kde se za šest měsíců promění v kompost. Do něj pak pozůstalí sázejí strom, který je symbolem zemřelého. "Já osobně bych si přála stát se bílým rhododendronem," prohlašuje ředitelka firmy Susanne Wiigh-Maesaková. Promessa Organic patentovala svoji metodu v pětatřiceti zemích. Mladí se prý o ni hodně zajímají a "zelené" pohřby jsou ve Švédsku čím dál populárnější. Proč být stromem? "Chci se raději stát součástí něčeho živého než nějaké zahrady mrtvých," vysvětluje jedna ze zákaznic švédské firmy.
Ve Velké Británii se od poloviny devadesátých let prudce rozmáhají alternativní "přírodní" pohřby v kartonových rakvích uprostřed lesů a luk. Vycházejí z jihoamerického ekologického modelu. "Odezva je veliká, nejen od lidí typu hippies, od kterých byste to očekávali. Obracejí se na nás lidé ze všech společenských vrstev," prozrazuje John Craufaud, majitel prvního ekologického pohřebiště ve Skotsku. V celé Británii už je takových míst rovná stovka. Svou roli hraje samozřejmě cena. Zatímco klasický pohřeb znamená vydání ve výši několika tisíc liber, alternativa stojí jen zlomek této ceny.

Podnikatelé a squatteři

Ne každý je zastáncem alternativních rituálů.V anglickém městě Ludlow se například strhl boj o to, zda se má rozšířit hřbitov, aby bylo dost místa pro "zelené" pohřby. Místní občané povstali s tvrzením, že to je jen komerční aktivita majitele pozemku. Úřad nakonec rozhodl, že tam "zeleně" smějí spočinout jen obyvatelé dvou nejbližších obcí.
Pohřeb princezny Diany na ostrůvku u zámku Althorp vyvolal vlnu zájmu o pohřby na soukromých pozemcích. Realitní kanceláře ale varují, že hrob na zahradě snižuje cenu domu o pětadvacet procent. Není přece možné provádět exhumaci při každém stěhování.
Jen ve Velké Británii už je na sto přírodních pohřebišť v lesních nebo přírodních rezervacích. Ani těm se nevyhnuly skandály. Jistá Barbara Butlerová z hrabství Somerset dva roky profitovala ze zelených pohřbů na cizím pozemku. Docela obyčejná funerální squatterka. Původní majitelé prý netušili, co dáma na jejich pozemcích páše - až jednoho dne náhodou objevili těla. Její squatterské nároky soud neuznal.
Vynikající obchody má americká firma Eternal Reefs, neboli Věčné útesy. Ta nabízí "poctu životu" v podobě umělých útesů, do nichž přimíchala popel vašeho drahého zesnulého. Kulovité útvary mají řadu otvorů, kterými budou na dně moře proplouvat ryby. Útvary jsou opatřeny štítky se jménem a životními údaji nebožtíka. Po pietním aktu na břehu nastoupí pozůstalí do doprovodné lodi a v závěsu za lodí s několika "útesy" vyplují na předem dohodnuté a zaplacené místo, kde se zbytky jejich nejbližších spustí pod hladinu. Nakonec, proč ne?
Podnikání se zřejmě meze nekladou. Firma Creative Cremains ze San Franciska například zhotoví na zakázku jakoukoli urnu nebo vtělí část (!) popela do jakéhokoli předmětu. V nabídce jsou například sportovní nářadí, šperky, knihy, sochy, hudební nástroje, špacírky, rybářské pruty, rámy obrazů. Kousek tatínka do prutu, aby mi přinášel rybářské štěstí?
"Doba je taková, že spousta lidí je vnitřně prázdných," konstatuje Václav Cílek. "Potom stačí přijít s nějakou hloupostí, a lidé se jí chytí."
Nejspíš bychom měli mít právo ještě za života napsat: Dejte pokoj mému popelu, a očekávat, že budeme respektováni. Když už dnes můžeme prohlásit, že si nepřejeme, aby naše orgány posloužily někomu jinému, a naše přání se bere vážně. Mondénní malířka meziválečné éry Tamara de Lempicka si naopak v závěti výslovně přála, aby její popel vysypali do kráteru sopky Popocatépetl, a dcera jí to doopravdy splnila.

Poslední věci

V básni Poslední věci veršuje František Gellner s přímočarostí sobě vlastní: "Přikvačí naše hodina/a zaniknem jak bublina." A přece i tenhle bouřlivák a anarchista připouští, že bychom občas přivítali, kdyby na nebi nějaký ten Bůh pobýval.
Co tedy dělat? Milovat, protože "náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou," jak napsal český beatnik Václav Hrabě, který žil, jako by tušil mnohem víc, než napsal do básní. A v prach se obrátil v pětadvaceti letech. Co dělat? "Mírnit bolest žití. Všechno ostatní je opilá němohra," jak napsal Allen Ginsberg. Psal to cestou do Lowellu ve státě Massachusetts, cestou na pohřeb kamaráda, beatnika Jacka Kerouaka.
Mít své mrtvé pořád s sebou... Je zvláštní, že nám nestačí nést si je v paměti. V srdci, jak se tak pěkně říká. "Smrti se nebojím. Až přijde, já už tu nebudu," napsal starořímský stoik Seneca, který na příkaz šíleného císaře Nerona spáchal sebevraždu. Měl pravdu. Tak o co se ti lidé, objednávající brilianty, snaží? Jejich člověk už tam stejně není. Mají ho v sobě. Je s nimi všude, prostě všude. Ale oni to kupodivu necítí.



Beloved Aunt Matilda, following death and cremation, can be converted into a diamond, similar to the one seen here. LifeGem courtesy of LifeGem, Evanston, IL. Graphic by Robert Weldon.

Smrť | stály odkaz

Komentáre

  1. Drahé kameny jako vzpomínka
    Z prachu si vzešel a v diamant se obrátíš...
    publikované: 06.09.2011 17:57:24 | autor: JiK (e-mail, web, neautorizovaný)
Pozor, na konci je potreba spočítať neľahkú matematickú úlohu! Inak komentár nevložíme. Pre tých lenivejších je tam tlačidlo kúzlo.



Prevádzkované na CMS TeaGuru spoločnosti Singularity, s.r.o., © 2004-2014