Občas se stane, že i já nemám svůj den. Doma je u nás většinou vše ok, tak prožívám emoce i jinde. Na netu a tak…Jednoho dne jsem byla tak rozhozená, že jsem nebyla ani schopna vypravit děti do školy a školky. Už večer to bylo zlé a ranní SMS která mi přišla, mě spíš dorazila, než uklidnila. Eva je u mne každý den, každý den zvoní a má záminku. Ten den jsem ji neotevřela. Ten den mi nemusela říkat: „Neviděla si toho strakatýho kocoura, myslím Ferdu. Nebyl celou noc doma.“ Ani nic jako: „Kolik chceš těch vajec, 2 plata?“ Prostě ten den jí otevřel můj mladší syn.

„Kde je mamka? Co se stalo?“

„Mamka asi umře. Řekla, že je nemocná a já jsem taky nemocnej, ale já nejsem nemocnej. To mamka jen řekla. A já nejdu do školky a brácha nejde do školy a taky není nemocnej…….“

„Tak na to se jdu podívat…“

 Ležela jsem v pokoji na pohovce a na očích pytlíky čaje, na čele mokrý kapesník. Ten den mi bylo opravdu zle. Brečela jsem snad už 12 hodin a celou noc jsem nespala…

„Kamarádko, co se to děje? Kterej kreten Ti to udělal. A neříkej mi, že v tom nemá prsty chlap….a kvůli starýmu to není, to bys tak nevypadala. Už ty děcka něco žraly? A co kocour, ten už dostal nažrat?“

„Ne, nevím.“

„Zavolám dom,  ten můj blb veze Džudy a to její celý daktary, odveze i Tvoje fakany.“

Tak mi Eva vypravila děti, její manžel je naložil do auta a rozvezl.

„Kamarádko, ty potřebuješ něco na nervy, zavolám Martina.“

Do půl hodiny mi Martin přivezl prášky na nervy a dvě čokolády.

„Kamarádko, nemáš být v rámařství? Vypadáš fakt děsně. Zavolám Pavla a on Ti ty obrazy vyzvedne.“

Uvařila mi čaj, sedla si proti mně se skleničkou vína a povídá:

„Konečně je tu klid a ty mi ty grčo okamžitě vysyp, co ti kterej hajzl vyfoukl, aby mu můj starej a nebo Martin a nebo Pavel a nebo Emil a nebo Ivoš a nebo nebo nebo mohli jít okamžitě rozbít hubu...“