V nuzné a takřka prázdné světnici se u již uhasínajících bubínkových kamen hřáli dědek s bábou. Neměli ani kropenatou slepičku a snad ani rozbité koryto.
Jako všichni chudí lidé, mne přívětivě uvítali a posunuli se abych se také mohla ohřát. Děda přihodil dříví že uvaří čaj. Avšak na moji prosbu aby mi prodali něco k snědku, si oba smutně povzdechli a bába mi řekla: "Řeknu ti jedno, holka! Žili jsme jako dva staroušci zapomenutí Bohem. Ale měli jsme vnoučka - útěchu ve stáří, jediného kdo nám zůstal. Syna nám sebrali v sedmatřicátém, snacha odešla k jinému. Ale teď už to budou dva roky co nám vnuka, i když je ještě nezletilý, zavřeli do vězení. Zatim je kousek odsud, v Tomsku, ale stejně je nám ho líto, vždyť je to naše krev! Jednoho jeho kamaráda pustili a ten nám přines od vnuka lístek. Všechno nám vyprávěl: kde je a jak tam žije. Strašnej hlad, povídá, stěžuje si! Umírá hlady - a vůbec! Dyť je to ještě dítě! A my s dědkem to taky nemáme lehký! Dostáváme dvě stě gramů chleba. Nemáme zahradu ani drůbež. V létě si dědek přividělává: tam opraví plot, jinde střechu. Taky čistí studny. A já předu len. No, a zimu holt musíme nějak překlepat. Ale stejně - nasušili jsme ze svých gramů suchary, dědek zajel do Tomsku, do Čerjomošek do lágru. Dostal povolenku, suchárky mu dal, kluk měl radost. Dal mu i všechen svůj tabák, kluk sice nekouří ale tabák se prej dá vyměnit za chleba. Tak je to, holka." Podívali se jeden na druhého. Děda příkývl a bába dodala: "Jak vidíš, nemáme ani kůrku. Ale drobky... jsou hrozně špinavý, se smetím! Já je smetla, jsou na půde. To sme ještě měli slepičku - vona by si je sezobala! Jenže slepičku nám sebrali: měli sme za ni vodevzdat padesát vajíček a vona nenesla ani dva tucty. No, a tak nám ty drobky zůstaly. Jestli se ti to neekluje, tak si tam vylez a vem si je!"
Jsem na půde. Přede mnou hromada smetí - a drobečky. Ale, panebože, co tam toho mimo drobečků ještě je! Až jsem zaváhala. Že tam bylo uschlé březové listí z metel z lázně, rozdrcený tabák a samozřejmě prach, to by mi ješte tolik nevadilo. Horší bylo že hlavní příměsí byli švábi! Usušení a rozpadlí švábi.
Švábi v jakékoli podobě ve mně vyvolávají nepřekonatelný odpor. Ale copak tam ty drobky chleba nechám?
Hlad je nemilosrdný diktátor a jeho vůle je zákonem. Doufala jsem že dokážu oddělit drobty od švábů ale - bohužel... Ani vyfoukat ani smýt je vodou se nepodařilo. Nezbylo než potlačit odpor a hnus a sníst všechno tak jak to bylo. A další dva dny jsem ani moc neměla hlad.
- Jevfrosinija Kersnovskaja

nazdar Achnaton, a čo takého sa Ti prihodilo, na akom dne si sa ocitol že sa tu tak povzbudzuješ? O čom snívaš že sa staneš? Nejakou skvelou osobnosťou aby nezanikla spomienka na Teba a ďalej žila? Za akú správnu vec - ako píšeš -, ideš bojovať?

Robentin, budem rád ak sa táto vec nebude ďaľej rozpytvávať.

dobre Achnaton, nebudeme rozpytvávať. Povedz mi ale aspoň či to dno kde si sa ocitol, je porovnateľné s tým na akom sa ocitla táto žena! Tady je její příběh:

Do školy jsme nechodili, knihy a noviny nečetli a zdálo se nám že v životě je všechno prosté, pochopitelné: Je tu země - naše matka a živitelka; je tu oráč - hospodář a sluha této země. Slunce nemůže vyjít na západě a člověk nemůže žít bez své země které zasvětil život a která mu dává všechno co potřebuje on, jeho rodina a skot. Prostě celé hospodářství. A najednou - kolchoz... Kdo tohle vymyslel?
Kdo šel první do kolchozu? Holota, přivandrovalci - ti kdo nikdy hospodáři nebyli. A ti kdo neměli co ztratit. Za nimi se pak táhli další. To bylo tehdy když začalo vystěhovávání a vyhánění neznámo kam všech kteří se mocným zdáli podezřelí. "Raději do kolchozu," mysleli si, "než do narymských bažin!" Takhle se dá vyhnout ďáblu. Ale s námi opravdovými hospodáři nebylo slitování.
Můj muž se nevrátil z německé války. Žila jsem u syna. Jeho taky, chudáka, jednou v noci vyhnali. Odvedli ho i s rodinou - ženou a třemi dětmi ale mě, nevím proč, nechali být: žij si jak chceš, jen plať daně a odváděj všechny dodávky.
Daně jsou jak sněhová koule. Není možné aby soukromník dokázal daně zaplatit! Oni potřebovali soukromníky pro zastrašení: Podívej se jaký trest čeká na ty kdo se včas nepodřídí! A zdokonalovali se! Jak na takovou věc vůbec příšli?
Chtela jsem umřít. ale Bůh mě nenechal... Zdálo se že hůř už být nemůže. Jenže mohlo! Filipský půst se chýlil ke konci a u mě zaklepala stará žebračka s uzlem v ruce. Podívala jsem se na ni a klesla jsem k zemi jako mrtvá... To se moje snacha dovlekla domů z vyhnanství. S děckem - dcerkou Naďou. Pochopila jsem - ne z její řeči, ani mluvit nemohla, jenom jektala zuby -, že syn a oba vnuci jsou tam v těch bažinách. Bože můj, za co mě trestáš? Snacha se neuzdravila. Z čeho by se jí taky mělo udělat líp? Dům byl nevytopený. Nejenže nebyl chleba, ale ani brambory!
Tedy - měla jsem brambory. Zryla jsem dvůr, celou zimu jsem sbírala očka, vršek a spodek brambor jsem odkrojila, popelem posypala - na sadbu. Takže brambory byly. Na podzim když jsem je vykopala, musela jsem kolchoznímu vedení odevzdat jejich díl. Tři hromady jim a jednu sobě. Rozdelila jsem je. "Přijďte, vyzvedněte si je! Váš díl vám předám a svůj si převezmu." Jinak nemám právo na ně sáhnout, ani za Boha! Nejdou si je vyzvednout. Každý den pláču. "Dovolte mi aspoň je do síně uklidit!" "Ne! Neopovažuj se jich dotknout!" Udeřily mrazy a všechny brambory zmrzly. A tehdy mi řekli: "Kup tři hromady dobrých brambor a odevzdej je! Zmrzlé nepotřebujeme!"
No co myslíš? Koupila jsem je a odevzdala... Všechno co bylo v truhle, dokonce i rubáš, jsem prodala abych zaplatila za brambory. Pak se oteplilo. Brambory rozmrzly, roztekly se a zkysly. To jsem jedla. A nejen já. Měla jsem ovečku a tři slepice.
Snacha se jara nedožila, umřela po Třech králích. Zůstala jsem sama s vnučkou Naďušou. Bylo mi jí, sirotka, tak líto! Měla jsem ji radši než vlastní život. Byla taková vlídná a příjemná, jako by mi ji sám pán Bůh seslal na útěchu. Jak ji snacha dokázala donést živou? Jak přežila bez chleba a bez mléka? Jedla jen shnilé brambory a občas vajíčko.
Zimu jsme přestály. Ovečka měla jehňátko, slepice začaly nést. Vyrostly mladé kopřivy. Uvařím kopřivy a natluču je s bramborami - v zime, když ještě byly brambory zmrzlé, jsem je vařila, loupala a sušila; nebylo dřevo, tak jsem na mezích lámala roští, tím jsem topila -, Naďuše přidám vajíčko.
Rozkvetl můj sirotek jako jarní květ! Růžovolící, modrooká - celá po otci! Vlásky jako zlaté prstýnky! Člověk se na ni nemůže vynadívat. Ale moc dlouho jsme se neradovaly. po Velikonocích přišli ti ukrutníci. Sebrali nám ovečku a dvě slepice. Třetí se jako zázrakem zachránila - nenašli ji! Ach běda přeběda! Zryla jsem zahradu ale nebylo co zasadit. Zmrzlé brambory nevyklíčí. A tak jsem si říkala že ovečku vyměním za sadbové brambory. Jenom ji předtím ostříhám a Naďuše pak upletu ponožky nebo ještě něco...
Tak jsme zůstaly já, Naďuša a slepice Pestruška. No co myslíš? Zjistili že nám zůstala ještě jedna slepice a přišli si pro ni. Věř nebo nevěř, dokonce jsme se zasmály! Dostavil se skoro celý vesnický sovět a navíc s úředními svědky. "Dej sem slepici!" nařizují. "Tak si ji vezměte," povídám, co mám taky říct?
Docela nás potešili! Sedm chlapů v ráži se honí plevelem za jednou slepicí! Naďa se polekala, schovává se za mou sukní. "Maminko!" volá. Když jí umřela matka, začala mi říkat maminko. Děcku se žije na světe snáz může-li aspoň nekoho takhle oslovovat. "Maminko, zachraň Pestrušku!" "Neplač, děťátko, neplač! Pestrušku už stejně nemáme čím krmit, tam ji bude líp." Holčička se uklidnila, kouká a najednou se tak zasměje! Podívám se a nemůžu si pomoct, i já se musí dát do smíchu. Plevel vyrostl hustý a vysoký. Strouhy a výmoly nejsou vidět. Pestruška - hubená a obratná - se nedá chytit. Chlapi klopýtají, padají, ale slepice je mezi nimi jako had, vždycky jim vyklouzne.
Nakonec ji přece jen chytili. Už nemáme vajíčko abychom si vylepšily tlučené kopřivy. A brzo nato přišlo oznámení: Odevzdat dodávky - vejce, vlnu. Vždycky jsem se vyplatila. Kupovala a odevzdávala. Hladověla jsem, kosti ze mě lezly. Ale teď už nebylo co prodat a tak jsem tuhle dodávku - vlnu a vejce - nemohla vyplatit. Nepomohly slzy, nebylo jim líto dítěte... Obvinili mě ze sabotáže - článek 58-14 -, a proto jsem tady. Je to tak lepší! Proč naříkat? Naďušu poslali do dětského domova a mě do vězení. Každý den nám dávají kousek chleba - tři sta padesát gramů. A převařenou vodu. Doma jsem chleba už hodně dlouho neviděla! a Naďuša taky dostane chleba, i když hořký, ale každý den. Je to tak lepší... Pro ni i pro mě. Jenom je těžké pomyslet že nepozná laskavost. Nejprve zapomene na otce, na matku i na mě, stařeny, a pak nás začne nenávidět. Moji rodnou krev naučí modlit se k Stalinovi a nenávidět svou rodinu. Ach běda mi, přeběda...