PROČ VEDE HIGHWAY VŽDYCKY DVĚMA SMĚRY ? Má stará mi to chutě vysvětlí: do Sydney tam – a zpátky do Canberry! Nuž – ne vždy platí, co jsme přečetli. Kouknu se na ni, jak to se mnou hraje: Jó, pěkný houby! – řeknu na to pak – vzadu je Sydney – vpředu Canberra je! U protinožců je to naopak! Sydney – Canberra 1983 K.K. K E L T O V É - J. A. Mauduit - starší soubor doplněný o poznámky z dalších knih, které jsem o Keltech přečetl – nemám televizi a neztrácím ani hodinu svého volného času pro ni - Str.62 – Hutnictví železa se pravděpodobně rozvinulo ve 2.tisíciletí př.n.l.. S určitostí víme, že Chetité (jedna z nejzáhadnějších starověkých říší, byl to pan Ludvík Souček, který vyslovil názor vědců, že člověk začal vyrábět ocel právě zde, v říší Chetitů. Proč tato říše padla, když mohla používat železné zbraně, které byli takovou výhodou v rukou Pelištejců a „Mořských národů“, které nemohli Izraelci vojenskou silou zdolat – viz starý zákon v Bibli), kteří mu vděčili za značnou část své moci, je znali již v roce 1200 př.n.l., jak to dokládá jeden tehdejší dopis o zpožděné dodávce zásilky železa. Ať je tomu jakkoli, v Evropě se metalurgie železa rozšířila teprve na počátku posledního tisíciletí př.n.l.. Dík hojnosti železné rudy a dřeva se však rychle rozvíjela. Tavení kovu, vyžadující teplotu vyšší než 1500 stupňů (to spisovatel přehání, některé tavby ve Slévárně měly teplotu kolem 1300 stupňů), samozřejmě přesahovalo možnosti prvních hutníků. Museli se spokojit tím, že nástroje vykovávali z kusů kovu, získávaných výrobním postupem, při němž teplota nepřevyšovala 800 stupňů. Dosahovali jí v peci vytápěné dřevěným uhlím (a za pomoci dmýchání vzduchu z měchů-to byla technologie, kdo ji naše předky naučil?). Str.70 – Tam padl také Postumius, který vydal veškerou svou sílu, jen aby unikl zajetí. Výzbroj padlého vojevůdce spolu s uťatou hlavou přinesli Bójové vítězoslavně do svého nejposvátnějšího chrámu. Potom hlavu vyprázdnili, stáhli z ní kůži, jak je u nich zvykem, a lebku vyložili zlatem. Lebka jim pak sloužila za posvátnou nádobu, ze které o slavnostech konali úlitbu. Str.71 – Jisté je, že tyto neposlušné impulsívní velké děti (to je velké dítě, řekli o mně několikrát pohrdavě Logičtí Materialisté) se často bezuzdně oddávaly svým vášním: jejich energie i ambice neznaly mezí. Keltové ostatně disponovali obrovským množstvím lidí, protože dokázali asimilovat obyvatelstvo, jehož území kontrolovali. Gremer o tom píše: „Expanze Keltů v Evropě se opírá o jejich zvláštní schopnost mísit se s jinými národy a tak je přimět, aby si osvojily keltský jazyk, a dokonce i jména (ale v případě příchodu Slovanů do Čech to vypadá, že si Keltové osvojili jazyk Čechů a Češi si osvojili místní zeměpisné názvy od Keltů).“ Především svou citovostí zpřístupnili barbarský svět antickým lidem od Středozemního moře, a tím se stali civilizačními prostředníky. Str.73 – Při přesunech se každá vlna rozrůstala o různé skupiny obyvatelstva, které se k ní připojovaly. Před každou migrací byli dotázáni věštci. Byla-li předpověď příznivá, dávali signál k odchodu. S takto zajištěnou ochranou nebes a mobilizovanou energií se skupina vydávala na cestu. Na zastávkách se znovu obraceli k orákulu, aby jim označilo, kudy se mají ubírat, a chránilo je před nebezpečím. Když nadešla chvíle, vůle bohů dala najevo, že dospěli do země zaslíbené. Moje poznámky: Jak ti materialističtí vědci dělají z našich předků blbce – nebo to takhle doplnila česká překladatelka? Pravda je, že když si překládám originální anglické texty, tak tam ten český „patos“, jakési zaobalení do materialistické vaty logiky – nevnímám. Podle mého názoru měli dávní kouzelníci, druidové, věštci mezi sebou spojení, jako by komunikaci vyšší vrstvy lidí, tato vrstva nesdělovala všechny informace, ale úzce spolupracovala s náčelníky kmenů. Přesto, že náčelníci byli drsní válečníci a soudci, nebrali svoje kouzelníky na lehkou váhu, protože věděli, že „oni“ mají schopnosti a jsou chytří v tom, v čem se náčelníkům chytrosti nedostává – a náčelníci je respektovali. Dnes si významní lidé hrají na bohy, novináři nastavují mikrofony a premiéři odpovídají na všechny otázky. Vždyť jak to, že Čechové podle nejnovějších archeologických výzkumů postupovali na území Čech v malých skupinkách od východního Slovenska, a že jejich taktika byla postavit naproti vesnici germánské nebo keltské, vesnici českou, a za 20 let obě vesnice splynuly, ale naučily se český jazyk, kdežto keltský jazyk na našem území úplně zanikl – ne však Keltové. Kdo ty skupinky vyslal, jak byly motivovány, kdo určil jejich systematický směr putování a tu taktiku předat a naučit místní obyvatele český jazyk? T u r k o t a t a r s k é n á j e z d y na Moravě – byla to pouze náhoda, že se tady setkaly vojenské hordy Turků z jihu a Tatarů ze severu? A proč řádily zrovna na Moravě? Proč nevyzkoušeli území Čech nebo třeba Slovenska na kterém panovalo prakticky bezvládí, i když oficielně patřilo pod Uhry, ale ty přece byly ovládané Turky, že ano? [Vysvětlení nacházíme ve spisu mnohem starším. Je jím rozsáhlé dílo "Ab urbe condita libri" (Od založení města) římského historika Tita Livia (59 př.n.l. - 17 n.l.). Livius zde líčí historii starší téměř o tisíc let, než byl příchod prvních Slovanů, avšak jeho tvrzení souhlasí s tím, co nám říkají archeologové. Popisuje se zde událost z doby, kdy v Římě vládl král Tarquinius Superbus (534 - 508 př.n.l.). V té době žil v Galii mocný král kmene Biturgiů - Ambigatos, v keltštině znamenající "ten, který neustoupí v žádné bitvě"). Biturgiové tehdy ovládali asi třetinu území, známého Římanům jako Galie a zřejmě tvořili jakousi velkou konfederaci s dalšími keltskými kmeny jako např. Arverny, Haeduy, Senony, Ambarry, Karnuty a Aulerky. Jejich země byla bohatá a prosperující, avšak velmi přelidněná. Ambigatos byl již starší muž a, podle svých slov, přál si ulevit svému království od toho davu lidí, neboť bylo těžké vládnout tak početnému lidu. I rozhodl se, že vyšle dvě skupiny novoosadníků hledat nové kraje do míst, která mu zjeví bohové svými znameními. Vedením těchto výprav pověřil dva syny své sestry - Bellovesa a Segovesa, kteří si mohli s sebou povolat tolik lidí, kolik jen chtějí. Došlo pak k obřadům věštění, hlavní slovo zde měli druidové. Let ptáků, vítr unášející kouř z posvátných ohňů a další znamení ukázala oběma družinám směr pochodu, los pak rozhodl, kdo se kterou cestou vydá. Družina Bellovesa se vydala na jihovýchod a v několika vlnách překročila Alpy. Podle tvrzení Livia dorazili do Pádské nížiny - nejprve Belloves s kmenem Insubrů, po něm dorazili Cenomani s náčelníkem Elitoviem, dále přišli Libiové, Salyové, Lingoni, Senonové a - Bójové. Ano, jde o stejný kmen Bójů, který dal i naší zemi jméno. Liviovo tvrzení je velmi dobře doloženo archeologickými nálezy, v okolí Bologni a v oblasti jižně od Pádu jsou četná keltská pohřebiště z 5. a 4. století př. Kr. Také z ostatních historických pramenů se o této osídlovací vlně Keltů dozvídáme, neboť krátce po příchodu Bellovesa se Keltové dostali do konfliktu s Etrusky. Později však s nimi byl uzavřen mír, neboť se objevil jiný mocný nepřítel, na kterého nejprve Etruskové a později Keltové doplatili – a tím byla rozpínající se Římská říše. Nás však více zajímá tažení Bellovesova bratra Segovesa. Tomu los a přízeň bohů (ti druidové to mohli ovlivnit na základě informací, které nezveřejňovali a zdůvodnit to oficielně keltským materialistům jako vůli bohů) určily cestu na východ, do srdce Evropy (střední Německo a západní a jižní Čechy jsou pravlast Keltů, oni museli toto území znát). Které všechny kmeny se zúčastnily tohoto tažení, nám není známo. Víme jen o kmenech, které se ve své nové domovině nakonec usadily; byli to Kotinové, Volkové-Tektoságové (Morava-Valaši) a – opět Bójové. Titus Livius cituje pověst, podle které keltské kmeny překročily hory a ocitly se v Hercynském lese (starobylý název pro území Čech). Řecký astronom Claudios Ptolemaios (asi 100 – 178 po Kr.) ve svém díle „Gógrafiké hyfégésis“, mapujícím tehdejší znalosti o evropském kontinentu a jeho nejbližším okolí uvádí velké množství místních i osobních jmen, které nám osvětlují i mnohé z tehdejších názvů našich geografických útvarů. Hercynský les je jednoznačně identifikován jako česká kotlina. Názvy našich hor, řek i sídel byly tehdy keltské a v některých zní keltský jazyk dodnes (víte jak se nazývalo keltské oppidum na území dnešního Brna? Eborodunon) Není třeba pochybovat o tom, kam podle pověsti dorazily kmeny pod vedením Segovesa. Po překročení pohoří Gabréty (dnešní Šumava) totiž šly údolím řeky Ogary (Vltava? – ne Ohře) až stanuly pod horou Riph. Gabréta znamenala v keltštině „pohoří kozorožců“ a šlo o dnešní Šumavu a Český les, Ogara (z keltského agar – bystrá voda) byl název Ohře. O původu názvu hory ani nemusíme moc spekulovat, zcela jasně totiž pochází z keltského slova „rip, nebo ripa“ – kopec, hora, vyvýšenina. Vítej praotče, jsi doma!] Italského tažení se zúčastnilo pět velkých kmenů. Nejdříve se na cestu vydali Insubrové, tehdy žijící v Lyonské oblasti podél Loiry, a za nimi následovali Cenomanové, kteří se podle všeho přistěhovali z Podunají a potom byli usazeni v údolích Pádu a Adiže. Z údolí Mohanu a Neckaru přišli Bójové, jejichž název znamenal „Strašní“, a z náhorní planiny Langres ve východní části pařížské pánve Linonové. Jako poslední se na cestu vydali Senonové, důležitý kmen, který byl přítelem Parisiů a obýval část nynější Champagne a Burgundska. Podle jedné pražské historičky, která se zaměřila na jižní Čechy, myslím, že se jednalo o nějakou diplomovou práci, která přerostla svůj původní účel, Čechové osídlovali jižní Čechy pouze ze severu po Tábor, dál na jih a a jihovýchod je vůbec neosídlovali, a nechali tam původní obyvatelstvo, i když jejich území jaksi automaticky přičlenili k území českému – dané geografickými podmínkami české kotliny. Str.78 – Keltové sice měli společnou civilizaci – tak jako v mnohém jim podobní Řekové -, ale nikdy nevytvořili národ, nýbrž jen skupinu společností, někdy spojeneckých, jindy znepřátelených. Caesar napsal: „Galie je samá strana. Strany tam jsou nejen ve všech kmenech, ba ve všech župách a okresech, nýbrž téměř i v každém jednotlivém rodě (jako Češi?).“ Str.79 – Od začátku druhé poloviny posledního tisíciletí př.n.l. Keltové zvolna ustupovali na severu Germánům a zároveň směřovali k jihu. Tak Germáni čtyři století př.n.l. dospěli k dolnímu toku Rýna. Keltům se podařilo udržet se na Mohanu a v kotlině Čech (Bojo e mia – země Bójů – Bohemia), ale jinde se stahovali. Str.98 – ZEMĚDĚLSTVÍ Chov dobytka byl rozhodující u germánských kmenů. U Keltů to bylo obdělávání půdy (u Slovanů také). V 6.století př.n.l., kdy začaly velké keltské migrace, byla Galie, po staletí žijící v poměrném míru, zemí bohatou. Les, vyklučený dík trpělivosti prvních zemědělců a lidí krátkolebých, se stal půdou vyhrazenou chovu dobytka a pěstování obilnin. Ve velmi úrodné Galii se především pěstovaly obilniny. Pšenice byla určena zámožné vrstvě obyvatelstva, kdežto oves, žito, ječmen a proso byly podle Tita Livia „značnou pomocí chudému lidu.“ Galský důmysl neměl obdoby. Galové vypracovali některé pozoruhodné techniky, například žací stroj, jehož zobrazení se nám dochovalo a o kterém píše Plinius: „V rozsáhlých rovinách Galie jezdí obilnými poli velká truhla na dvou kolech a se spodním okrajem ozubeným; do ní padají klasy těmito zuby vyrvané.“ Kromě toho Galové používali i brány, zatímco Římané měli jen rádlo, které půdu rozrývá, ale neobrací, Keltové už vynalezli pluh s pohyblivým krojidlem před radlicí. (technicky vyspělí a nadaní, stejně jako Češi) Používali i kosu a srp a na některé úpravy půdy vápno a slín. Vinná réva se v Galii patrně objevila na počátku doby laténské, a to zprvu na stráních Burgundska. Potom se rozšířila v celé zemi a pěstovala se až do 18.století. Byla předmětem velké péče. Galové měli zvláštní způsob jejího prořezávání. Aby urychlili zrání, používali jakéhosi prášku. Falšování vína jim nebylo neznámé, a aby vyhověli zahraničním zákazníkům, dodávali jim občas víno smolné příchuti, tak vyhledávané římskými labužníky. Str.106 – Celkem se tato obydlí mnoho nelišila od příbytků budovaných po tisíce let od neolitu. Příbytky keltského a germánského obyvatelstva si můžeme představit dík Tacitovi: „Galové a Germáni mají chýše z neotesaného dřeva a olepují je hlínou někdy tak lesklou, že vypadá jako vrstva malby, a občas dokonce připomíná barevné obruby.“ Autor dodává: „Mají též ve zvyku hloubit podzemní příbytky a přikrývat je velkými hromadami hnoje; to je útočiště před zimou a stodola pro úrodu neboť takové přístřešky zmírňují krutý chlad; jestliže se náhle objeví nepřítel, zpustoší všechno odkryté, ale na tyto příbytky ukryté pod zemí nepřijde (stejné stavby jako používali Slované, nejvýraznější z nich byly takzvané polozemnice, obydlí zahloubená do země asi 80 cm hluboko. Spící lidé zde v noci byli chráněni před poryvy větru. Lůžka v polozemnici byla sklopná, před den byla umístěna podél stěn a zároveň sloužila jako zástěna před větrem).“ Výzkum pozůstatků těchto chýší potvrzuje, že některé byly velmi prostorné. Prozkoumáním základů se ukázalo, že byly hluboké i několik metrů. Průměr obydlí dosahoval až deseti metrů, bylo napůl zahloubeno do země (polozemnice). Zdivo se lišilo podle krajů, bylo z kamenů kladených nasucho, z lepenice či dřeva. Střechu podpíraly kůly. Str.107 – Na soutoku řek Siene, Oise a Marne, přímo v srdci oblasti, kde se dva tisíce let př.n.l. rozvinula důležitá kultura z konce doby neolitické, ovládali říční dopravu Parisové (dnes je tam Paříž – téměř všechna současná velká města stojí na místech drřívějších keltských oppid). Str.109 – Jako vyznavači kultu těla (krásná zásada, podobá se křesťanství, viz Pavlovo: Vaše tělo je chrám Boží, starejte se o něho, a pak to bude jako kdyby jste se starali o Boha) dbali Keltové na to, aby zůstávali štíhlí. Neradi tloustli. Při určitých příležitostech se břicha přeměřovala zvláštním opaskem odpovídajícím jejich největšímu dovolenému objemu; kdo ho překročil, byl potrestán. Str.110 – „Jakmile nějaký nepřítel padne,“ píše Diodóros Sicilský, „utnou mu hlavu a připevní ji svému koni na krk nebo tuto zkrvavenou kořist předají sluhovi a okamžitě zanotují hymnu vítězství. Rozvěšují hlavy na zdech svých domů coby symbol kořisti, podobně jako jiní mají ve zvyku činit se zvířaty, která skolili na lovu.“ Str.123 – V Irsku jednotlivec nemohl dát zabavit majetek osoby, která mu byla společensky nadřazena, například majetek n e m e d a, šlechtice či kněze, což byly osoby pokládané za posvátné. Aby žadatel dosáhl spravedlnosti, posadil se ke dveřím svého dlužníka a zahájil hladovku. Chtěl-li se dlužník vyvarovat odsouzení společností a nechtěl-li si vzít navěky na svědomí odpovědnost za zločin v případě, že by jeho postící se věřitel zemřel, byl morálně přinucen mu vyhovět (co by na tohle asi řekli čeští exekutoři?). Str.142 – Podle Plútarcha Arvernové zavěsili do jednoho ze svých chrámů Caesarův meč, kterého se zmocnili (TO SNAD ANI NENÍ MOŽNÉ! – v historii o Keltech, kterou zpracovávali členové Husitské církve, jsem četl, že Caesar oslabil Kelty narušením jejich obchodu, když dal razit a do oběhu římskou minci podobnou velikostí a váhou minci keltské, a že vysílal zvědy, kteří měli za úkol vraždit druidy v posvátných hájích, což se mu dařilo, protože Keltové v určité době nahrazovali muže ženami právě z důvodu nedostatku vhodných mužů na úlohy druidů). Po dobytí Galie byl vrácen původnímu majiteli, ale ten ho odmítl odejmout bohům. Str.149 – Keltové měli dva velké svátky: první samain, se slavil při příchodu chladného ročního období, druhý, beltine, za rozpuku jara. Dalšími dvěma svátky, které hrály v keltském roce určitou, třebaže menší úlohu, byl 1.únor, imbolc, a 1.srpen; lugnasad. Život prvních rolníků byl ve znamení uctívání kralující hvězdy, slunce, a to podle sezónních ritů vyznačujících nejen rovnodennost, ale především slunovraty: zimní, při němž se na obzoru objevují nové hvězdy a jenž oznamuje nadcházející pěkné dny, a letní, který stavitelé megalitických památníků prokázaně oslavovali 24.června. Str.150 – Keltský rok nebyl spjat s obděláváním půdy, o čemž svědčí jeho rozdělení na dvě období. Jedno začínalo 1.května svátkem beltine, kdy už je dostatečně teplo a tráva dost vysoká, aby bylo možno vyvést dobytek z chléva a vyhnat ho na pastviny. Druhé období začínalo 1.listopadu, o svátku samain, kdy nadcházela zima, bylo nutno opustit přírodu a vrátit se s dobytkem domů. Imbolc, který v křesťanském kalendáři odpovídá Hromnicím, byl dalším z keltských svátků; předpokládá se, že souvisel s laktací ovcí a znovuzrozením rostlinstva. Str.151 – Podle toho, co víme o obřadech souvisících se znovuzrozením rostlinstva, byly obyčeje v severní Evropě různé. Na některých místech ve Skotsku je prý zvykem ustlat u dveří lože z obilí, sena a přikrývek. Nato vyjde někdo z obyvatelů domu ven a třikrát zvolá: „Brigito, Brigito, pojď, máš lože připraveno!“ Vedle se celou noc nechá hořet jedna či několik svíček. S tímto voláním Brigity, připodobněné bohyni rostlinstva, se setkáváme i v četných zvycích rozšířených na keltském území. Imbolc měl v keltských slavnostech patrně přece jen úlohu vedlejší, kdežto beltine a samain byly největšími svátky. První květen symbolizuje plodnost, začátek tepla a bujného letního růstu, vítězství sil života nad silami smrti. Slavnost se konala v noci z 30.dubna na 1.květen a tato tradice se uchovávala po celý středověk. Obřad, v Goethově Faustu nazývaný „Valpružinou nocí“, byl rozšířen v celé střední Evropě. Str.152 – Nepříznivé roční období začínalo 1.listopadu, který byl keltským Novým rokem a dnem, kdy do světa živých vtrhli nebožtíci. „Samain není svátek určitého ochranného božstva,“ píše M.L.Sjoestedtová, „nýbrž celého světa duchů; jejich vpád do světa lidí vyhlíží hrozivě a bojechtivě, je to doba, kdy lidé na prahu neplodného období dávají duchům to, co získali v plodném období, které končí. Jde o tíživé povinnosti vnucené člověku ničivými silami.“ Autorka dodává: „Tak Irové až do příchodu sv.Patrika obětovali o samainu první mládě z každého vrhu a nejstaršího z každého potomstva.“ Abychom náležitě pochopili veškerou mystiku samainu, musíme mít na paměti, že u Keltů na rozdíl od Římanů nežila božstva oddělena od lidí. Byla nadčasová a na posvátných místech, jako jsou jeskyně, ostrovy, hory či vřesoviště, žila životem smrtelníků. Do jejich říše jednou za rok, o samainu, vnikala. Tehdy se magické šiky vyrojily ze svých sídel a strhly všechny přehrady, které jim ve vstupu bránily. V chaosu se živí i mrtví smísili. Ubohé bludné duše se přicházely ohřát do svého někdejšího domova a živí se snažili oběťmi si je usmířit a ubránit se obyvatelům nadpřirozeného světa, kteří existují mimo lidský čas. Str.153 – Náčelníka pohřbívali s jeho zbraněmi a osobními předměty. Mohyly byly vytřídány hřbitovy s individuálními hroby, v nichž mrtví leželi od západu k východu, přičemž hlavami směřovali k západu. Husté zalidnění v některých oblastech způsobilo, že pohřebiště byla zvlášť četná, například ve Švýcarsku a v povodí Marny. V jejím okolí se našly i některé z nejkrásnějších hrobů s vozy. Jedním z nejdávnějších příkladů jsou vozy, které pocházejí z hrobů v chaldejském Uru a byly vyrobeny ve 4.tisíciletí př.n.l (co to sem plete? Copak tam byli Keltové?). Str.154 – Hrob měl podobu obdélníkové jámy se dvěma vyhloubenými rýhami, do nichž se postavila kola vozu, takže náprava spočívala na zemi. Koně většinou mrtvého do hrobu nedoprovázeli, snad proto, že byli příliš cenní (zase úvaha moderního člověka – já si spíše myslím, že pro naše předky byl kůň něco jako společník člověka, měli k němu vztah jako k vyššímu zvířeti, a nemohli zabít živého, zdravého koně kvůli smrti náčelníka – tam šlo o to svědomí, že oni s tím zvířetem cítili, ty meče (náčelnické) a vozy museli mít přece na tehdejší dobu velikou cenu, ale přece jenom to byly věci, kdežto kůň byl živý tvor.) Existují však výjimky, například mohyla objevená v Nanterre u Paříže nebo mohyla v Arrasu nedaleko anglického Yorku. Str.155 – Kelt nikdy neodděloval zásvětí, svět mrtvých, od světa živých. Někdy, například o svátku samain, se jedni i druzí mísili, ba některé osobnosti ze světa mrtvých mohly vnikat do světa živých, tak jako někteří hrdinové naopak měli přístup do světa mrtvých. Str.156 – Tradice keltského lidu, který vždy žil v symbióze se smrtí, zcela nezanikly. Například v Bretani je nutno oběťmi uchlácholit anaonn neboli duše opustivší tento svět, zejména duše bludné (to je ono – dnes je strašlivé to, že v našem přelidněném světě se o duše a duchovní svět nikdo nestará [psychiatrické řeznice řeší problémy se svými pacientkami velmi silnými prášky podobajícími se drogám, které pouze utlumují původní problém a jejich delší užívání zpravidla vyvolává negativní důsledky této léčby problémy s nějakými běžnými tělesnými funkcemi nebo orgány – např. problémy se zažíváním, nebo svalový třes – celková slabost) a na některých místech ve městě Brně například, jako by se dalo zlo krájet – pouze ti léčitelé a kartářky o tom vědí, ale ti na tom „duchovnu“ chtějí vydělávat, né sloužit Bohu]. Proto nedělní kostelní sbírka milodarů zahrnuje i obřad věnovaný anaonnu. Výběrčí obchází s pokladničkou, která má na černém pozadí namalovanou bílou lebku se zkříženými hnáty, a při každé almužně zamumlá: „Anaonn vám to oplať!“ Str.157 – Keltové na počátku svých dějin prováděli úkony, aby ovládli iracionální síly, jimiž se cítili obklopeni. Keltské náboženství stejně jako jiné náboženství mělo dvě velmi rozdílné stránky. První byla určena lidu, což znamenalo, že zahrnovala i nejrůznější pověry a magické obřady. Druhá se obracela k elitě, k těm kdo se s úzkostí skláněli nad problémem lidského osudu. Jejich představiteli byli druidové, kteří působili v Galii a Velké Británii, ale nikoli v Germánii. Získání hodnosti druida vyžadovalo n o v i c i á t (církevně alespoň jeden rok trvající zkušební doba n o v i c ů , kteří toto období absolvují pod vedením novicmistra ve zvláštním domě, zvaném n o v i c i á t ), který mohl trvat dvacet let. Nové poznámky tvořené od 24.9.2014: Druidové a ostatní kněží: Každá věc i každý člověk v keltském světě měli svou hodnotu a ta musela být uhrazena, pokud někdo způsobil jinému úmyslnou či neúmyslnou škodu. Ollamh bylo v keltském světě označení pro ty, kteří dosáhli určitého stupně zasvěcení. Mezi aes dana to byla hodnost na výši asi tak našich univerzitních profesorů. Někdy se však toto označení používalo pro vrstvu kněží, kteří se specializovali na léčení a ošetřování raněných. Jejich léčitelské metody byly mnohdy velmi zvláštní, nicméně zřejmě dosti úspěšné. Keltové totiž usuzovali na původ všech nemocí a dokonce i fyzických zranění v duchovním světě. Jednou z takových metod bylo např. „snění v líhni“, zvláštní rituál, při němž osoba po očistné koupeli v teachanalaich (tzv. potní komoře – čili sauně – hle, další vynález, s kterým Keltové předstihli Římany!) a po obětování bohům ulehla na připraveném místě o samotě, kde spala očišťujícím spánkem. Za dohledu druidů nebo oklamu pak probíhal její sen tak, aby v něm byla odhalena příčina nemoci a možnosti uzdravení. Podle některých názorů nebyli druidové jen kněžskou vrstvou, ale potomky nějakého starého zmizelého národa, nesoucími jeho vysokou kulturu. Nabízejí se zde samozřejmě souvislosti s Atlantidou (byla skutečně v Atlantickém oceánu?), nechybějí ani úvahy o zásahu mimozemšťanů. Faktem ale je, že znalosti a učení druidů byly vždy tajné a předávaly se pouze adeptům vybraným druidy. Také není možné si nevšimnout, že po zániku keltské moci v evropských zemích je možné tu a tam se setkat s principy filozofie, myšlení i některými (stále vysoce utajovanými ) znalostmi, které byly vlastní pouze druidům. Určité stopy jejich filozofie a znalostí prý můžeme vysledovat u heretických sekt, tajných společností až třeba k tajemnému řádu templářů [tento řád křesťanský, který byl založen augustiniánským mnichem Bernardem z Clervaux, který používal dominikánskou řeholi. Byl to bojovný mnišský řád, který byl přímo podřízený papeži stejně jako dominikáni. Používali sice nějaké tajné obřady, které převzaly z Orientu, ale základem jejich činnosti bylo evangelium a křesťanská služba bližnímu ať už v boji nebo v práci (jako zedníci a kameníci)]. Například dnes víme, že druidové se dožívali nápadně vysokého věku – až třikrát více než jejich současníci – a to při plné duševní svěžesti! Jakými metodami dosahovali tohoto věku a především výborného zdraví? Že cviky wydy (keltské cviky podobající se józe) opravdu „fungují“, mohu dosvědčit a vřele doporučit. Pojmout základy jejich učení trvalo žákovi asi 20 let (jako dnes? Ale v současné době se žáci učí neuvěřitelné množství údajů, co se asi učili v době Keltů?), avšak nabývání nových vědomostí pokračovalo neustále a svým způsobem se vlastně druidové učili celý svůj dlouhý život. Druidem se nemohl stát kdokoliv, své žáky si staří druidové pečlivě vybírali. Nezáleželo na původu, druidem mohl být člen aristokratické vrstvy, stejně jako synek z nejchudší rodiny. Věštecké znalosti druidů Jednou z nejobecnějších věšteb, které druidové prováděli, bylo věštění podle letu ptáků. Dochovaly se například zmínky o tom, že druidové a velmi často i jejich ženské protějšky, keltské kněžky, věštili ze šumění listí posvátných dubů. Docházelo k tomu patrně v posvátných hájích – nemetonech, kde měli druidové možnost setrvat osamoceni ve společnosti posvátných stromů [zde se autor vůbec nezmiňuje o tom, že když Keltové putovali zalesněnou krajinou, tak si všimli, že v určitých pruzích je les slabší, řidší. Vypozorovali, že se jedná o pravidelnou strukturu (siločáry geomagnetického pole Země) a že posvátné háje vybírali na místech křižovatek geomagnetických zón (míst nevhodných k bydlení, ale pro věštění ideálních, protože tato místa jsou něco jako křižovatkami a dálnicemi duchů]. Naslouchání zvuku listí (hlasu duchů ?) v meditačním klidu uvedlo snadno věštce do tranzu (spíše mimořádné místo, křižovatka energií – geomagnetických zón), v kterém se mu pak zdálo, že slyší hlasy duchů (hlasy duchů v mimořádném rozpoložení lze slyšet – nezdá se to) svých předků či ducha stromu. Čarodějova kouzelná hůlka měla zcela určitě svůj vzor v druidské holi. Druidové mívali k dispozici mnoho různých druhů holí, které jim sloužily k různým magickým účelům. Věštecká hůl,bohatě zdobená a opatřená magickými znaky, byla zhotovena zpravidla z lískového dřeva (to je přesné. Když jsem byl u Martina, tak jsem hledal vhodný proutek pro hledání jednoho velmi důležitého místa z hlediska geomagnetického pole Země, byl to on, kdo navrhl lísku z jeho zahrady. Potom jsem si ještě vzal proutek z dubu, ale ten se ukázal jako naprosto nevhodný, dub má velmi tvrdé dřevo a lidskou energii nepřenáší). Str.158 – Podle četných starověkých autorů měli druidové rozmanité funkce: byli vychovateli mládeže, rozhodčími nebo soudci ve sporech mezi jednotlivci i skupinami, jakož i více či méně zjevnými náboženskými vůdci, pokládanými za rovné králům; později jejich význam vlivem různých okolností značně poklesl. Moje poznámky: Caesar zlikvidoval spoustu druidů, protože věděl, že mají na Kelty velký vliv, a bez těchto duchovních vůdců se stávali Keltové slabšími a pro nedostatek vhodných mužů na úlohy druidů, proto Keltové vybírali ženy – takže bylo období, kdy Kelty vedly druidky – o tom hovořil Šaman I., tato kniha se o nich vůbec nezmiňuje. V případě, že druidům byla svěřena výchova mládeže, šlo o výuku ryze ústní. K ní náležel výklad tradic obsažených v nesčetných básních, kterým se žáci museli učit nazpaměť. Kromě toho si osvojovali morálku a tradice, jež dodnes zůstávají v naší civilizaci. Seznamovali se též s pověstmi tvořícími celou hrdinnou mytologii Keltů. Šířili ji i bardové a později ji převzaly ch a n s o n s d e g e s t e, zpěvy o hrdinech s civilizačním posláním a o zbožněných předcích klanů. „Mají pověst lidí nejspravedlivějších,“ píše Strabón, „a proto se jim svěřuje úloha rozhodčího ve sporech jak soukromých, tak veřejných. Dříve se jim k přezkoumání předkládaly i samy důvody válek a stávalo se, že zadrželi válčící strany, právě když se chtěly vrhnout jedna na druhou. Moje poznámky: Silné energetické linie (angl. ley linie) jdou však i napříč naším městem. Jsou to projevy geomagnetického pole Země, které má svou síť složenou z velmi silných zón (1 ze 100) a běžných, které nejsou tak nebezpečné, ale ve spojení s jinou energií – např. elektrostatickým polem paneláku, mohou být nebezpečné. Viz můj byt po rodičích, který byl postaven v r.1959 na místě proluky ze II.Světové Války a jeden významný brněnský léčitel se vyjádřil, že ten dům tam neměl stát. Keltové při putování hustě zalesněnou krajinou si museli všimnout, že lesy jsou protínány slabšími pruhy rostlinstva. To byly právě ty zóny geomagnetického pole Země, tam kde jsou, tak rostliny rostou slabší a menší – co nevyhovuje rostlinám, nemůže vyhovovat i lidem. Viz rostlina v mém nynějším bytě, která je nyní už čtvrtým rokem vyrostlá až pod stropem, kdežto ve strašidelném bytě vůbec nerostla – jenom přežívala. Druidové vyhledávali místa křižovatek geomagnetických zón, budovali v těchto místech posvátné háje, a věštili v nich úspěšně budoucnost. Str.159 – Druidové šířili náboženské učení, jež starověcí autoři obdivovali a jehož podstatou je zásada: „Cti bohy, buď statečný a nepáchej zlo.“ Keltové si uvědomovali neznámé síly kolem sebe, a proto se odevzdávali do ochrany duchovních bytostí, jakýchsi strážných andělů, kteří nad nimi měli bdít a po smrti je vést. Smrt pro ně neznamenala konec, nýbrž přechod do jiného, odlišného života, neboť druidové na rozdíl od Latinů věřili v božskou transcendenci. Učili, jak píše Hubert, že smrt je jen přechod z místa na místo a že život pokračuje v jiném světě, ve kterém žijí zemřelí a jenž vládne mrtvým i živým. Caesar píše, že druidové nechtěli, aby se jejich učení vynášelo na veřejnost nebo aby žáci zanedbávali pěstování paměti tím, že budou spoléhat na své zápisy. Jádrem jejich učení je nesmrtelnost duše, která prý po smrti přechází do jiných těl. Str.160 – Je jisté, že keltská spiritualita vzbuzovala velký zájem starověkých autorů. Obdivovali její velikost a stavěli její moudrost a ctnost do protikladu k římské korupci a úpadku. „U nich převládá názor,“ píše Diodóros Sicilský, „že duše jsou nesmrtelné a po nějaké době ožívají v jiném těle.“ Str.170 – Na rozdíl od umění řecko-římského bylo umění keltské hluboce náboženské. Neskonalá rozmanitost kompozic, které vytvořilo, je svědectvím, že čerpalo inspiraci ze sebe. Str.184 a 185 – Zde je mapa Evropy, je na ní zakresleno: 1) Původní jádro Keltů – zde je šokující skutečností to, že území, které bylo tím nejranějším původním místem výskytu Keltů, zasahuje do západních a jižních Čech. Je tady vymezena hranice mezi Kelty a Germány, za tuto hranici se Keltové nešířili, ta hranice vede od Severního moře dnešním Holandskem, vede napříč Německem přičemž Porýní, Frankfurt n.Mohanem, Řezno a Bavorsko jsou zahrnuty do tohoto území, a přes Čechy vede ta hranice od ašského výběžku přes Plzeňsko přibližně po Tábor a pak směrem na Písek a Prachatice – Šumavou do Bavorska. Hranice mezi Germány a Kelty vede napříč ČR a Slovenskem, při tom území mezi jádrem Keltů a prostorem dnešního Rakouska a Slovinska, a západní části Maďarska a severní části Srbska, kam se Keltové rozšířili v tzv. „době halštatské,“ tak tento prostor (dnešní území části Čech a Slovenska) je bílý – nikým neobsazený. Keltové se v době bronzové rozšířili do části dnešního Holandska, Belgie, severní a východní Francie, Velké Británie a Irska, v době halštatské do dnešní střední a jižní Francie, do severního a západního Španělska a dnešního Portugalska. Str.182 – Keltové sice neměli vlastní písmo (v knize „Keltské horoskopy“ od Vladimíra Šišky je uvedeno, že Keltové měli písmo podobající se runovému vikingskému písmu, ale že druidové zakázali pořizovat o jejich učení nějaké záznamy), ale podle zpráv starověkých autorů byli přesto pozoruhodnými a velmi vzdělanými řečníky. Často se vyjadřovali náznakem či hyperbolou. Tón jejich řeči byl hrozivý, povýšený a tragický. Měli smysl pro dramatičnost situace. Slovesnost jim umožnila vhodně vyjadřovat jejich hluboké tužby, přičemž základními náměty byly krev a smrt. Str.183 – Zeměpisné prostředí Římanů bylo slunné, vlídné a příhodné rozvoji racionálního realismu. Prostředí, v němž se rozvíjela slovesnost keltská, zaměřovalo člověka především na sen a na tragickou stránku bytí, které neúprosně plyne a klade rozumem neřešitelné problémy. Keltská slovesnost se však vyznačovala nejen zálibou v zázračnu a přirozeném pesimismu. Čím byla keltská literatura, dokonale shrnul Hubert se svým příznačným nadáním přiblížit minulost. „Nikdy nepostrádá fantastična, bohové a víly jsou za dveřmi a nikdo nikdy neví, s kým má tu čest: Zda s člověkem, nebo s duchem. Člověk často bývá převtělen a někdy si to i uvědomí. Náboženským prostředím je svět nebožtíků. Myšlenka smrti všechno ovládá a k ní všechno směřuje.“ Hrdinu charakterizují čest, odvaha, sebeovládání i věrnost ideálu, a jeho poslání se dovrší teprve smrtí, protože hrdinství je spíše uměním umírat než uměním vítězit. Str.191 – Příbuznost obou mystik, keltské a křesťanské, umožňuje pochopit jeho přilnutí ke křesťanství. Irsko totiž přijalo nové náboženství velmi brzy a ztotožnilo se s ním. První epopej byla věnována mytickému osídlení země, druhá jeho hrdinům, mezi nimiž byli Cuchulainn (velký sběratel hlav nepřátel) a Conchobar, a třetí světcům, z nichž mnozí, po pravdě řečeno, byli jen pláštíkem někdejších božstev pohanských. Str.202 – DOSLOV od Libuše Jansové, kniha je z r.1979. Epopej Keltů v našich zemích skončila pod přílivem Germánů na rozhraní starého a nového letopočtu [jaké jsou pro toto tvrzení důkazy?, Germáni se na území Čech nedostali, protože Keltové – kmen Bójů – území Čech uhájil (to byla moje romantická představa – podle nejnovějších poznatků z odborné literatury vojensky toto území proti obrovské početní převaze neudrželi, ale nikdy z prostoru české kotliny nebyli úplně vyhnáni právě díky členitému a nepřehlednému terénu), proto se dodnes říká teritoriálně území Čech – Bohemia – Bojoemia – země Bójů. Germáni podobně jako Římané bojovali v rojnici, postupem obrovského množství ozbrojenců, nepřehledný terén pro jejich způsob boje, stejně jako Římanům, nevyhovoval), ale jejich civilizační dědictví zapůsobilo i na nové příchozí. (Keltové prakticky na území Čech asimilovali s příchozími Slovany – příchozí Slované přejali jejich způsob života (byl odpovídající vzhledem ke zdejším klimatickým podmínkám) a svátky Keltů a Keltové přejali slovanský jazyk a kulturu – dokažte někdo, že to není pravda! (to je ode mě dost odvážné tvrzení – dnes jsem opatrnější) – s územím Moravy je to složitější, tady vždy byl obrovský pohyb lidí – Morava snad má název po germánském kmenu Markomanů – Valaši podle této knihy byl původně keltský kmen Volků-Tektoságů, a Slované si keltský název přizpůsobili jejich jazyku a z keltského Volka vznikl moravský Valach – viz, vzpoura Valachů po bitvě na Bílé Hoře, jejich keltská krev se tehdy projevila – Baťa ve Zlíně a Agrozet Slušovice – i tady byl vliv keltské krve – tentokráte tvořivost a organizační schopnosti Keltů?. Komunističtí historici to příliš zjednodušili, že tady byli Germáni před příchodem Slovanů, možná na Moravě, ale ti také asimilovali s příchozími Slovany]. Ještě k otázce stěhování Němců do Čech. Proč se to dělo, když Němci byli odvěcí nepřátelé Keltů a později Čecho-Keltů? Změnila se doba a mimořádně pružní Přemyslovci dokázali na změny v Evropě vhodně reagovat. Výpisky z knihy „Dějepis Brna“ od profesora Šujana, vydané v roce 1925: Brno sídlem markrabat – Vladislav, markrabě moravský, sídlil často v Brně. S bratrem Přemyslem žil v dobré shodě. Po boku jeho zúčastnil se všech jednání v Německu, kde král Přemysl chytrou politikou využitkovával zmatků domácích, by zjednal říši své nezávislost. Stěhování Němců do říše české – Časté přátelské styky Přemyslovců s panovníky německými Filipem, Otou IV. a Fridrichem II. i duch tehdejší doby otevřely brány zemské do Čech a na Moravu podnikavým osadníkům z Němec. Do Čech i na Moravu začali se stěhovati Němci. Vladislav uvedl Němce na Moravu – Král Přemysl i markrabě Vladislav všemožně podporovali stěhování obyvatelstva německého jednak, by zalidnili zemi a rozmnožili důchody své, jednak by nabyli nové opory proti rostoucí moci domácí šlechty (vidíte – keltská krev se tady neustále projevovala. Čeští králové měli odjakživa problémy s domácí šlechtou. Argument, že v Německu a ve Francii to bylo stejné je špatný, protože se jedná o mnohem větší země.). V rozporu s tímto nás ve škole učili v dějepisu, že Němce pozval do Čech král Přemysl II. Otakar za účelem posílení obchodu a řemesel. Ano, jistě on nějakou takovou zřejmě za dobu svého dlouhého panování učinil, ale historickou skutečností je, že Němci se do Čech a na Moravu stěhovali postupně 100 let (znamenalo to tedy, že přemyslovští panovníci navazovali na činnost svých předchůdců) a někdy koncem 13.století se stalo Brno německým městem, tzn. že počet německých obyvatel převýšil počet českých. Vladislav r.1202 založil cisterciácký klášter na Velehradě, jemuž v Brně daroval dvůr a na Luze u Brna vinice a zahradníky čili pozdější od r.1243 Staré Brno a vesnici Brněnské Ivanovice. Uvedl nejen německé mnichy do kláštera, nýbrž také německé osadníky na Moravu. Vladislav sám přijal německé jméno Jindřich (1203), jako bratr jeho král Přemysl jméno Otokar. R. 1204 byli již na Moravě osadníci >vocati iure teutonicorum<, tj. usazení dle práva německého (zákupného, emfiteuse). Dokončil dne 4.9.2012 Jaromír Krystl Kalendář Keltů: Věřilo se, že kdo porazí nebo poškodí strom bezdůvodně, bez příslušného obřadu, bude postižen strašlivým neštěstím, které na něj uvrhne duch stromu. Škoda, že si to dnes neuvědomují ti, kdo jsou zodpovědní za bezohledné rabování lesů nejen v naší zemi … Moje poznámky: Měli by si uvědomit alespoň to, že jeden jediný vzrostlý smrk dokáže vyprodukovat neuvěřitelných 7000 litrů kyslíku za den (! – To už jsem slyšel……. - to je tolik, co spotřebuje denně padesát lidí (! – jak to, že 7 miliard lidí už na Zemi nevydýchalo všechen kyslík?). Je to jednoduchá rovnice: díky jednomu stromu může na této planetě žít padesát lidí. Rozdělení keltského „stromokruhu“: Období narození Hlavní strom Varianty (stromy i byliny) 1. - 10. listopad TOPOL oman pravý 1. – 10.květen 11. – 20.listopad KAŠTAN vřes, jmelí 11. – 20.květen 21. – 30.listopad JASAN netík-ženský vlas 21. – 30.květen 1. – 10.prosinec HABR platan 31.květen – 10.červen 11. – 21.prosinec OSIKA topol bílý,fíkovník, boryt barvířský, 11. – 20.červen kapraď samec 21.červen BŘÍZA (sakura), růže, sporýš lékařský, mochna 21.prosinec BUK 22.červen – 2.červenec JABLOŇ 22.prosinec – 1.leden 3. – 13.červenec JEDLE smrk, lilie, obiloviny 2. – 11.leden 14. – 24.červenec JILM cesmína, náprstník, tymián, řebříček, lopuch, 12. – 21.leden jitrocel 25.červenec – 4.srpen HLOH jalovec, cypřiš, heřmánek 22. – 31.leden 5. – 14.srpen TOPOL oman pravý 1. – 10.únor 15. – 24.srpen MODŘÍN janovec (?), cedr, kapradí, rákos, jetel, 11. – 20.únor pampeliška, tužebník 25.srpen – 3.září BOROVICE angrešt, divizna 21.únor – 2.březen 4. – 13.září VRBA mandragora, konvalinka, měsíčnice, leknín, 3. – 12.březen černobýl 14. – 22.září LÍPA trnka, kopřiva, bazalka, benedikt, chmel 13. – 20.březen 21.březen DUB kostival, přeslička, divizna 23.září OLŠE oliva 24.září – 2.říjen LÍSKA majoránka, saturejka, kozlík lékařský 22. – 31.březen 3. – 11.říjen JEŘÁB otava 1. – 10.duben 12. – 21.říjen JAVOR břečťan 11. – 20.duben 22. – 31.říjen OŘEŠÁK hlodáš 21. – 30.duben Staré pověsti keltské? Mnoha lidem budou asi následující řádky připadat jako rouhání nebo přinejmenším jako fantastické výmysly, zcela zásadně odporující tomu, co víme o naší vzdálené minulosti. Naše stovky let trvající a nezpochybňovaná slovanská příslušnost najednou dostává povážlivé trhliny a jen velmi těžko si připouštíme, že všechno mohlo být jinak. Jak jinak? Jinak než se učíme ve školách, jinak než hovoří historikové či známá historická díla? Představa nejstarších dějin naší země v povědomí většiny z nás vychází z podání Aloise Jiráska ve Starých pověstech českých. O příchodu slovanského praotce Čecha se tam hovoří zcela jasně, o prvních vládcích z rodu Přemyslovců také. Odkud Alois Jirásek znal tyto skutečnosti? Jsou to především dva prameny: Prvním z nich je dílo „Kronika česká“ Václav Hájka z Libočan z roku 1541, které se sice tváří jako historické svědectví, avšak už v Jiráskově době bylo známo, že Hájek z Libočan byl spíše velký vábitel a výborný fabulátor nežli faktograf a jeho dílo e spíše jakýsi soubor dobrodružných historických příběhů. Výmysly Václava Hájka byly omluvitelné právě jeho láskou k domácím tradicím. Druhý pramen, tentokrát však považovaný za seriózní, jsou tři knihy „Chronicum Bohemorum“, čili Kronika česká, jejichž autorem byl vzdělaný mnich Kosmas (1045-1125). Bohužel tato první souhrnná zpráva o naší nejstarší historii, která vznikla někdy mezi roky 1119 a 1125, se v originále nedochovala. Známe ji pouze ze třinácti dochovaných opisů.které se však od sebe víceméně liší. Novodobá vydání Kosmovy kroniky jsou spíše rekonstrukcí těchto textů a tedy výsledkem kritického bádání i kompilací různých variant textu. Sám Kosmas také nijak netrvá na věrné autenticitě, neboť tam, kde hovoří o našich nejstarších dějinách, tvrdí že „zachytil jen bájivého vyprávění starců…“ Obraťme se nyní k první z cyklu našich národních pověstí, která hovoří o příchodu praotce Čecha a jeho lidu do naší země. Podle Jiráskova vyprávění (na rozdíl od Kosmy) se vydali na cestu dva bratři Čech a Lech a přivedli svůj lid do kraje pod Řípem. O tři dny později dává Lech pokračující v cestě kouřovým signálem najevo, že se usadil a založil město Kouřim, aby se pak o kus cesty vrátil a usadil v dnešním Polsku. V Kosmově vyprávění se tato část nevyskytuje a je pravděpodobné, že Jirásek ji do svého vyprávění zařadil proto, že se ze středověkých kronik dozvěděl o existenci dávného slovanského hradiště u Kouřimi, které patřilo Zličanům. Jaké byly skutečné historické okolnosti příchodu prvních Slovanů do českých zemí se už pravděpodobně nedozvíme. Jedno je však jisté. Slované nepřicházeli do země liduprázdné jako první obyvatelé. Přicházeli a usazovali se především v místech dávných keltských hradišť a oppid (např. i na Závisti). Jejich příchod zcela určitě neměl charakter organizované polovojenské výpravy, ani masového přesídlení celého kmene. O ničem takovém archeologické nálezy nehovoří, šlo totiž o postupnou migraci a prolínání obyvatel, které (kupodivu) neprovázely žádné vojenské střety, což svědčí o tom, že mezi původním (keltským, či keltskogermánským) obyvatelstvem a novousedlíky nedocházelo k velkým náboženským nebo majetkovým sporům. O čem vyprávěli bájiví starci Kosmovi? Mimochodem – Kosmas nenazýval našeho praotce Čechem, nýbrž jej pojmenoval Bohemus. Keltský kmen Bójů dal totiž naší zemi její prastarý název – Boiaimon, čili země Bójů, v latinské podobě znělo toto jméno Boiohaemum, odtud Bohemia. Bójové se rychle smísili s původním obyvatelstvem, které bylo samozřejmě také keltské (šlo zejména o mohylovou kulturu středních a jižních Čech). Některé prameny však vycházejí z toho, že kmen Bójů, známý i z jiných míst Evropy, patřil k těm starobylejším a v Čechách byl nositelem mohylové kultury právě on. Buď jak buď, o Bójích v naší zemi se dozvídáme i z pozdějších dobových kronik – roku 113 př. Kr. například Bójové statečně odrazili útok germánských Kimbrů, kteří je napadli ze severozápadu. Kimbry Bójové z naší země vyhnali, ti se pokusili ještě napadnout území Volků-Tektoságů, kteří sídlili na Moravě. ale dopadli stejně. Nakonec Kimbrové vpadli na území Taurisků do Norika (dnešní Rakousko) a tam se dostali do vleklého konfliktu s Římany. Dále se o Bójích v naší zemi dozvídáme ze zpráv o další bitvě, kterou kolem roku 60 př. Kr. vedl bójský král Kritasir proti Dákům, vedených králem Burebistou. Nešťastnou bitvu Bójové prohráli. V našich zemích se keltové ocitli sevřeni v železných kleštích mezi Římany, Dáky a hlavně Germány. Velká část keltských obyvatel (asi 32 000) tehdy odešla v masovém exodu z naší země a připojia se ke kmeni Helvétiů v dnešním Rakousku a Švýcarsku. Zbytek Bójů se statečně bránil germánským nájezdům od severu až do přelomu letopočtu. Germánští Markomané však nakonec marný odpor zbytků keltských kmenů zlomili. Podle pověstí i archeologických nálezů se zřejmě část Bójů před Germány uchýlila do Panonie, kde nacházíme jejich stopy v okolí dnešní Bratislavy a na Děvíně. Vraťme se však na počátek keltských dějin v Čechách. V Kosmově kronice se objevuje po praotci Čechovi jméno další historické osobnosti – knížete a soudce Kroka. „Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky potzemskými a ve svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. „ Tolik píše o Krokovi Kosmas. Byl tedy Krok knížetem, panovníkem, nebo soudcem? My známe tuto funkci sjednocenou právě v keltské společnosti u druidů. To by však bylo na dokázání jeho keltského původu málo. Máme ale vodítko v samotném jménu Kroka. Jedná se totiž zcela jistě o keltské jméno. Kosmas jej uvádí jako Crocco a v této podobě se vyskytuje nejen v Kronice české, ale i jinde. Roku 1771 byl nalezen u Podmokel na Rokycansku jeden z největších pokladů – v bronzovém kotlíku se nacházelo asi 7000 keltských mincí. Mezi nimi byly mince s vyraženými jmény keltských panovníků. Jak se můžeme přesvědčit v knize „The Celtic World“, kterou vydal oxfordský profesor Barry Cunlyffe r. 1990, nacházela se mezi nimi i mince se jménem Crocco! Pakliže ještě nejsme o keltském knížeti Krokovi přesvědčeni, pojďme se vydat na jeho slavný hrad. Kosmas ve svém díle připomíná, že „podle jména jeho je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese poblíž vsi Zbečna“. Také Krokova nejmladší dcera prý sídlila v hradu „u lesa, jenž táhne se až ke vsi Zbečnu“. My však víme, že v těchto místech se žádné slovanské hradiště z doby prvních Slovanů (či alespoň z doby před Kosmou) nenachází. V uvedených místech se však nachází „stromovím již zarostlé“ hradiště, které musel znát již Kosmas. Poblíž Stradonic se totiž nad Berounkou vypínalo jedno z nejkrásnějších a nejbohatších keltských měst – oppid. Stradonické oppidum, snad kdysi nazývané Boiodunon, bylo v dobách svého rozkvětu „českým Hongkongem“, bylo to středisko vrcholné řemeslné výroby a významné obchodní centrum. Bylo snad založeno keltským vládcem či druidem Krokem? Kníže Krok neměl syny, zplodil však tři dcery, jimž „příroda nadělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům“. Jaké byly tyto poklady moudrosti, o nichž hovoří kronikář Kosmas? Kazi se vyznala v lékařství a bylinářství, Teta v modloslužebnictví a Libuše v soudcovství a věštbě. Přesně tyto atributy (charakteristické znaky, nezbytné vlastnosti)jsou však typické právě pro keltské kněžky. Zajímavý je i pohled na jména Krokových dcer. U jména Kazi ani nemusíme pochybovat o jeho původu – pochází totiž z keltského jazykového kmene Cassi, což znamenalo úcta nebo láska. Tento jazykový kmen se velmi často v keltských jménech vyskytoval, např. Cassibellaunos znamenalo „ten který miluje (uctívá) boha Belena.“ Mimochodem lid, který „kouzelnici Kazi“ miloval, prý vystavěl vysokou mohylu na její památku kdesi na hoře Oseka. Přes rozporné údaje, které Kosmas v tomto případě poskytuje, zůstává nejpravděpodobnějším vodítkem místo, na němž leželo největší české opidum a tehdejší mocenské centrum – Závist u Zbraslavi. V knize „Počátkové předhistorického místopisu země České od L.Šnajdra se píše: „Za hradištěm Závisťským leží mohyla, kterou hrabě z Kolovrat prokopati dal, v níž ale pouze střepy a kosti nalezl“. Šlo o památnou mohylu vysoce vážené kněžny (či spíše kněžky) Kazi? Kazi si podle pověsti vzala za muže statného Buvoje. A to je další moment v našich pověstech, který má zcela nepochybně keltský původ. Rituální zápas s kancem byl odedávna zábavou při keltský slavnostech a sportovních kláních. Kanec byl posvátné zvíře Keltů a ti si jej vysoce vážili jako symbolu smělosti a odvahy, což se projevuje i v množství bronzových sošek kance, hojně nalézaných i u nás v Čechách. Druhá z Krokových dcer byla Teta. Křesťnasky orientovaný Kosmas se příliš nedokázal přenést přes pohanskou víru této kněžny, proto ji zprvu charakterizuje jako ženu jemných mravů a citu, aby pak na jiném místě o ní hovořil jako o bezcitné modloslužebnici. Proč? Teta totiž naváděla „hloupý a nerozumný lid“, aby se klaněl nadpřirozeným bytostem a uctíval přírodní síly. Uctívání ohně, kamenů či vody nebylo po chuti nastupující křesťanské církvi a tak již prý kníže Břetislav II. „hned při počátku svého knížectví dal pokácet a spálit háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil“. Není třeba připomínat, že šlo o typické projevy keltského pohanského náboženství, které se u nás udrželo u prostého lidu až do pozdního středověku. I jméno tety stojí za zmínku: není spojeno se slovním základem Teutatese – jednoho z hlavních keltských bohů? Nejmladší dcera Krokova neslajméno Libuše, Kosmas jí ovšem ve své kronice nazývá Lubossa, což zní dosti slovansky. Ovšem Kosmas jména odvozoval nebo připodobňoval již vědomě v domnění, že píše dějiny slovanské. Stejně tak mohlo mít jméno nejmladší Krokovy dcery základ v keltské Liban. Také je možné, že se Kosmas zde nechal inspirovat jednou z delfských věštkyň (jednou ze Sibyl) o níž se zmiňuje Plútarchos a která nesla jméno Libyssa. Další rysy keltských pověstí nacházíme v popisu Přemysla, kterého si Libuše zvolila za muže. Víme, že podle legendy měli Čechové poznat svého budoucího krále mimo jiné podle toho, že oral u Stadic s dvěma volky. V keltských legendách se mnohokráte naráží na výsostné právo krále provést rituální obřad, jehož hlavní součástí je vyorat první brázdu u nově zakládaného sídla. Z chování býků (volků) zapřažených za pluh se usuzovalo, zda je vybrané místo vhodné. Je to narážka na starý keltský původ této pověsti o bílém koni, který měl posly dovést k Přemyslovi – což je další charakteristický rys keltské tradice, neboť posvátný bílý kůň hrál důležitou roli při věštbách i dalších příležitostech a většinou byl spojován s bohyní plodnosti, úrody a stád Eponou. Bílým koněm byl i Horymírův Šemík, je to náhoda? Vraťme se ještě k Přemyslovi, jde o legendu natolik národní, že ji neopomenuli ani archeologové a vyvinuli poměrně velké úsilí, aby nalezli nějaký doklad, nějakou hmotnou památku pojící se k této pověsti. Ves Stadice v údolí Bíliny na Teplicku skutečně existuje a vcelku se všichni shodují, že jde o ony Stadice, o kterých se zmiňuje i Kosmas. Bohužel nelze uznat za hmotný důkaz pověsti o uctívaném lískovém keři, který zde rostl prý od dob, kdy Přemysl zarazil do země svojí otku. O tomtonkeři se zmiňují kroniky, podle kterých ještě v roce 1627 byly pode starého zvyku donášeny ke korunovacím ořechy z Přemyslovy lísky ve Stadicích. O symbolickém významu lískových ořechů, jako zosobnění moudrosti v keltské mytologii nelze pochybovat. Avšak 20.října 1836 byla údajná Přemyslova otka nalezena! Nalezl jí nádeník Ignatz Honolke pracující pro stadického rychtáře na pravém břehu Bíliny pod tzv. Volskou horou. Nějakou dobu byla jako posvátná relikvie uchovávána ve vsi, až na jaře roku 1837 byla předána Národnímu muzeu v Praze, kde byl tento vzácný předmět konečně identifikován. Nešlo o žádnou otku, bylo to pouze železná sekyrka z mladší doby laténské, tedy předmět náležící lidu keltskému, nikoliv slovanskému … Pověst o lucké válce je jednou z nejzajímavějších „pohanských“ pověstí, které Kosmas zachytil. Jak se však zdá, právě tuto pověst KOsmas včlenil do své kroniky jako už hotový celek a mnoho odborníků již proto podlehlo svodům tuto epiku rekonstruovat jako starý český hrdinský zpěv. Nakolik však jde o záležitost slovanských dějin? Lucká válka vyvrcholila bitvou na Turském poli. Vesnička Tursko (dříve se však nazývala Černuc), se nachází poblíž Libčic nad Vltavou, na poloviční cestě od Řípu ku Praze. Poblíž jsou dva pahorky – Krliš a Erš a spousta mohyl, považovaných dlouho za mohyly přemyslovských bojovníků. Staročesky znějící název Krliš je prý zkomoleninou latinského Kyrie eleison – Pane smiluj se! Jméno kopce Erš je však starokeltský výraz, znamenající vítěz. Mohyly, které se zde nacházejí, také nejsou ze slovanských dob. Většina z nich, včetně té, která prý patřila vojevůdci Tyrovi, je datována do halštatskolaténské doby. O tom, jaká bitva se zde asi v dávnověku skutečně odehrála, na niž pověst vzpomíná, můžeme usuzovat i z dochovaných narážek o „čarodějnicích“, které se vedle bojovníků účastnily boje „na duchovní úrovni“. Dost možná, že se jednalo o jednu z bitev, při kterých keltští Bójové odráželi útoky germánských Kimbrů či Teutonů, jak se domníval pražský kronikář a starožitník Václav Krolmus. Dokončil dne 3.11.2014 Jaromír Krystl Poznámky: Dnes 22.10.2014 jsem si prohlédnul editor svého blogu a moje soubory celkem podle statistiky četlo 217 návštěvníků – někdo to tedy čte a je to určitá náhrada skutečnosti, že nemohu rozesílat hromadné e-maily z hlavní adresy na Care2, kde mám 4 internetové skupiny rozdělené na 3 kategorie. Je tam pouze jeden komentář, který se mně však nepodařilo otevřít. Kdyby někdo tedy projevil zájem mě kontaktovat, může to zkusit na e-mailové adrese: unceslav@zoznam.sk. JarKry